Biografie českých slavných trpí tím, že se jim nevěnují historici, kteří osobnosti jako Václav Havel či Jaroslav Foglar patrně považují takzvaně za probádané.
Je to škoda, protože takto se jich chopí novináři s přirozeným sklonem k senzacechtivosti (jako Daniel Kaiser v biografii Václava Havla Disident, jejíž podrobnější recenzi přinese tištěný TÝDEN), případně autoři s příliš silnými literárními ambicemi.
Jak Jestřábovi přistřihli křídla
Jako například Lubomír Kubík, který se rozhodl zpracovat život Jaroslava Foglara, respektive jeho první, předúnorovou část jako román (nazval jej Jestřábův let a vydal u nakladatelství Prostor), nikoliv jako standardní monografii. Opakuje tak svůj přístup, který již použil při psaní o atentátu na Heydricha v románu Proč Gabčík nestřílel. O klukovském idolu nashromáždil množství zajímavých a málo známých detailů, jejichž naléhavost se projevuje zejména v náročných letech protektorátních a poválečných, kdy už komunističtí mládežníci na Foglara a jeho popularitu mezi mládeží začali pořádat štvanici. Hlavní je článek v Lidových novinách (!), který Foglarovým hrdinům vyčetl, že jsou to „spratci ze zazobaných rodin, které netíží existenční starosti jako většinu dětí" a mohou tudíž prolézat staré čtvrti a tábořit v lesích. O Foglarovi kromě jeho autobiografické knihy Život v poklusu vlastně nic souhrnného nevyšlo, nanejvýš vzpomínky přátel a Polákova kniha o jeho kamarádovi, redaktorovi Burešovi Poselství Žlutého kvítku. Kubík, zdá se, nasbíral dost informací, aby přinejmenším první část biografie dal dohromady, raději však zvolil vypravování bez odpovědnosti seriózního biografisty. Škoda.
Ulrike von Lewetzow a grenadýrmarš
Naproti tomu český rodák Johannes Urzidil (1896-1970), pražský Němec, který musel před okupací Československa nacisty uprchnout do USA, si při pátrání po českých pobytech Johanna Wolfganga Goetha (úhrnně tu strávil plné tři roky) dal podstatně větší a pečlivější práci a nejenže je všechny zrekonstruoval, ale zkoumá i jaký vliv na Goetha měly. A nejde jen o pikanterie, tedy trojici dámských známostí, které si tu slavný básník našel, ale i o přímé vlivy na jeho dílo a přírodní výzkumy. V Německu cenná kniha Goethe v Čechách vyšla již v roce 1965, na její překlad (pro nakladatelství Pistorius & Olšanská jej pořídila Veronika Dudková) se muselo čekat až do letoška.
To o Švejkovi existuje i celá (dvousvazková!) encyklopedie, i když jde jen o literární postavu. Švejkologická literatura má nyní nový přírůstek, Švejkovu kuchařku (vydalo nakladatelství Dauphin). Není to ovšem laciný kompilát, který chce vytáhnout pár stovek z důvěřivců: autorem je renomovaný specialista na tradiční českou kuchyni Viktor Faktor, který také knihu pojal jako obhajobu kuchyně z dob „slušného" Rakouska-Uherska, „kdy se těsto na koláč míchalo třičtvrtě hodiny", „kdy se kupované nudle vařily zvlášť, aby jejich pachuť nezkazila polévku" a kdy i „vaření brambor a cpaní jitrnic a jelit bylo propracovanou vědou". Faktor v předmluvě píše, že „v době globálně pokleslých forem stravování" bojuje za olomoucké syrečky a vepřové sádlo, stručně řečeno: za poctivost a lokálnost v kuchyni. A jaké tu jsou recepty? Namátkou: zadělávaný zelený hrách se smetanou, naložený hovězí jazyk, topinky s husí krví či grenadýrmarš (opečené brambory s nudlemi a cibulí). Dobrou chuť!
Text nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
