Že byl Jack Kerouac, čelný představitel beat generation 50. let a zakladatel spontánní prózy, také výborným básníkem, vědí zahraniční čtenáři už delší čas. Čeští fanoušci tohoto spisovatele zatím na ucelené Kerouacovo básnické dílo takové štěstí neměli. Až do letoška.
Sice se sluší říct, že již v roce 1995 vydalo nakladatelství Votobia Kerouacovy Rozprášené básně, ale to byl pohříchu jediný (a místy problematicky přeložený) příspěvek k tématu Kerouaca-básníka. Mnohem víc a vcelku logicky čtenáře vzrušoval Kerouac-prozaik: a to už od chvíle, kdy vydal svůj stěžejní román Na cestě, jedno ze základních děl nejen americké literatury 20. století (1957, u nás poprvé 1978), které podle oblíbené legendy nabušil v tvůrčím záchvatu nadopovaný benzedrinem do psacího stroje na jednu dlouhou roli papíru během tří týdnů. Byla by ale velká škoda Kerouacovu poezii přehlížet.
Velký dík v tomto ohled patří nakladatelství Argo, které Kerouacovu Knihu haiku zařadilo jako šestý svazek edice anglo-amerických básníků AAB a vydalo letos v září. Kerouac se ocitl v dobré společnosti - nejen vedle nezpochybnitelného básnického krále beat generation a svého blízkého přítele Allena Ginsberga a jeho Kvílení, ale i T. S. Eliota (Čtyři kvartety) nebo Sylvie Plathové (Ariel). Dá se pak ještě o kvalitě Kerouacovy poezie pochybovat?
Když se Západ blíží k Východu
Haiku je forma lyrické básně, pocházející z Japonska. Má pouze tři verše a dohromady sedmnáct zvukomalebných slabik. Jack Kerouac k haiku podle svého románu Dharmoví tuláci (1958, česky 1992) přičichl díky básníkovi Garymu Snyderovi, v románu překřtěnému na Japhyho Rydera. Snyder určitý čas svého života strávil na Dálném východě a chvilku žil v buddhistickém klášteře, kde se mimo jiné setkal právě s haiku.
"Skutečný haiku musí bejt strašně jednoduchý, a přesto z něj museli pochopit přesně to pravý, jako je to u snad nejslavnějšího haiku, který zní: ,Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožky.' Napsal to Šiki. V duchu vidíš obraz vlhkých ťápot a v těch pár slovech ještě taky vidíš všechen ten déšť, který ten den padal, a téměř cítíš navlhlý borový jehličí," říká se v knize.
Sám Kerouac k tomu při jiné příležitosti dodával: "Západní haiku nemusí dodržovat sedmnáctislabičné schéma, protože západní jazyky mohou jen stěží napodobit pružnou japonštinu. Navrhuji proto, aby západní haiku prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním jazyce." Podle Kerouaca musí ale i tak zachytit obraz "prostý, zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála".
Tříveršové kouzlo
Kniha haiku obsahuje hned 213 těchto úderných trojverší. Pokrývají dlouhou škálu různých témat, přestože ta nejlepší zachycují jen jediný okamžik, pouhý zlomek vteřiny nálady, kterou autor v tu chvíli cítil. Jen máloco dokáže vystihnout odstíny momentu jako tato trojverší:
Tenhle červencový večer
veliká žába
na mém prahu
Anebo:
Marný! Marný!
liják šlehající
do moře
A protože Kerouac se do psaní haiku pustil v době, kdy sám byl hodně ovlivněn zenbuddhismem (byť ho na rozdíl od zmiňovaného Garyho Snydera nikdy za svůj nepřijal a po celý život zůstal vlastně konzervativním katolíkem), do některých strof se samotný zen promítá:
Celý den jsem nosil
klobouk, co jsem neměl
na hlavě
Nicméně i když je Kerouacova inspirace Dálným východem nepochybná, faktem zůstává, že se jedná o výsostně amerického autora. Dokázal to nejen v próze, ale i v haiku. Vedle typicky amerických postav jako Geronimo nebo náčelník Šílený kůň (přestože by bylo zajímavé najít jejich protějšky v japonské historii a mytologii) spisovatelova haiku mimo jiné zachycují klasickou americkou krajinu:
Větrná čerpadla
Oklahomy hledí
do všech směrů
Velmi významným prvkem Kerouacových básní je láska ke zvířatům, především ke kočkám. Kočičí motiv se v celé sbírce opakuje nejčastěji a dokazuje autorovu příchylnost k nim:
Zkouším studovat sútry,
kotě na mé knize
žadoní o něhu
A v neposlední řadě básník ve svém díle dosahuje i komického účinku. Dokládá tak svou mnohovrstevnatost:
Probudil jsem se s úpěním,
zdál se mi sen o knězi,
co jí kuřecí krky.
Kopnutí do ledničky
Ačkoli může Knihu haiku vzít do rukou i čtenář, zcela nezasažený jakoukoli jinou Kerouacovou tvorbou (je někdo takový? Minimálně Na cestě patří do kánonu světové literatury 20. století a ochudit se o Vize Codyho, Podzemníky nebo zmíněné Dharmové tuláky je prostě čtenářská chyba), hodí se několik základních údajů znát - třeba vědět, jak moc byla pro Kerouaca důležitá jeho matka, co nejen pro něj, ale pro většinu beatniků znamenal Big Sur nebo kdo byla Mary Carneyová. Bez vědomí, že šlo o Kerouacovu pubertální lásku, již zvěčnil v románu Maggie Cassidy, ztrácí jedno haiku naprosto smysl.
Nelze opomenout ani práci na překladu Knihy haiku, za níž stojí redaktor Arga a překladatel Petr Onufer. Převést poezii do jiného jazyka je úkol obtížný sám o sobě, v případě kraťoučkých haiku ještě víc. Jak je na tom aktuální překlad oproti dřívějším pokusům, nejlépe napoví třeba pojem "medicine cabinet" - zatímco předchozí české verze haiku s ním operovaly jako s "ordinací", Onufer uvádí "lékárničku". Což je docela rozdíl. Anebo si poslechněme trojverší:
Missing a kick
at the icebox door
It closed anyway.
Dřívější převod do Rozprášených básní zněl:
Chtěl jsem kopnout
do ledničky
stejně se zavřela
Zatímco nejnověji si můžeme přečíst:
Místo do dveří od ledničky
jsem kopl do prázdna
stejně se zavřely
Jak jinak to vyznívá, je vidět na první pohled.
Prozaik nad básníka
Kerouacova haiku neměla, podobně jako většina jeho textů, úplně jednoduchý osud. Poprvé spatřila světlo světa jako audiozáznam, kdy je sám autor načetl za doprovodu saxofonistů Ala Cohna a Zoota Simse na gramofonovou desku Blues and Haikus (1959), s knižním vydáním to ale bylo horší. Básnický soubor měl vyjít nakladatelství City Lights, patřící básníkovi Lawrenci Ferlinghettimu, v roce 1961, z toho ale sešlo. Na papíře tak vyšly až po autorově smrti, v roce 1971, v knize Rozprášené básně, bylo jich však jen 26 z celkového počtu. A tak v úplnosti vyšla Kniha haiku v USA až v roce 2003 a u nás teprve letos...
I proto je Jack Kerouac mnohem známější jako prozaik než jako básník. Dá se říct, že v zásadě po právu. Na básnické dílo by se ale zapomínat rozhodně nemělo, protože nejenom že tvoří nedílnou součást spisovatelova díla (osobně doporučuji číst Knihu haiku hned po Dharmových tulácích - je to zážitek), ale představuje nejen velmi svébytný náhled do Kerouacovy mysli, ale i spojování západní a východní kultury a nacházení nečekaných paralel.
