Překlady knih jsou plné chyb. Proč?

V českých knihkupectvích je sice spousta knih, mnohé se ale vůbec nedají číst. Jsou plné nesmyslů a zkomolenin. Za nízký honorář je totiž často překládají diletanti, kvůli jejichž zmetkům trpí nejen čeština, ale i naše povědomí o krásné literatuře.

Člověk si otevře novou knihu a nestačí se divit. V monografii o slavném tenistovi může třeba luštit následující rébus: "Navzdory ranám, které by mohly být prostřeleny skrz jeho argumenty, Djokovič vyšel ze svého vzplanutí za Troického se zvýšenou reputací za jeho výřečnost."

Stylistická perla dadaistického umělce? Nikoli, 303 stran zprzněného textu. Měl vůbec překladatele? "Text budí zdání velice nedbale post-editovaného strojového překladu a vykazuje chyby na všech jazykových rovinách," usoudila porota Obce překladatelů, která letos zmíněné monografii z nakladatelství Omega udělila cenu Skřipec za nejhorší překlad.

Jak se neskřípnout

"Všichni jsme se dobře bavili, ale veselé to nebylo," glosuje předseda poroty Jiří Hanuš. V posledních letech jako by někteří v honu za ziskem už úplně rezignovali na kvalitu, ba smysluplnost toho, co tisknou. "To je nový fenomén. Když někdo předtím dostal Skřipec, tak se styděl, ovšem lidé z Omegy se nestydí vůbec," žasne Hanuš nad faktem, že uvedené nakladatelství sbírá jeden Skřipec za druhým.

Na překladech často pracují nezkušení začátečníci ochotní se zviditelnit za mizerný honorář. Spoustu práce místo nich dokonce zastanou textové vyhledávače a ledabylé automatické copy-paste úpravy dřívějších překladů, jak rozborem dokázala porota Skřipce. Stačí třeba odstranit zastaralou slovesnou koncovku "-ti" (dělat místo dělati), a nový překlad je na světě. Uvedené nakladatelství totiž objevilo díru na trhu, v níž lze ještě více ušetřit - neplatit honoráře žádné, pokud jsou autoři textů už sedmdesát a více let po smrti. "Tolstoj, Balzac, Hugo, Stendhal, Dostojevskij. Tuto klasiku lidé mívali běžně v domácí knihovně a považovali si jí. Jazyk ale hrozně zastarává - vydáte-li Cooperova Posledního Mohykána v překladu z roku 1870, nedá se to číst. Přitom jsou k dispozici krásné moderní překlady žijících překladatelů. Jenže za ty by museli zaplatit," říká Hanuš.

Zákony trhu jsou neúprosné, laciná kniha v lákavém obalu bývá pro mnohé jasná volba, až doma člověk přijde na to, že koupil zajíce v pytli. "Když si pak student, který se seznamuje s klasikou, vezme do ruky sto let starý překlad třeba Vojny a míru, zákonitě usoudí, že to není ke čtení, a už se ke klasické literatuře nebude mít potřebu vracet. Odvádějí tak celou generaci mladých čtenářů od krásné literatury," lituje předsedkyně Obce překladatelů Hana Linhartová.
Omega, která spadá pod vydavatelství Knihy Dobrovský, léta mlčela, nyní přes TÝDEN ústy Petra Teichmanna vzkázala: "Na kritiku reagujeme a podnikáme konkrétní kroky. Pokud jde o knihu o Novaku Djokovičovi..., redakční práce byla velmi neuspokojivá a je jedním z důvodů, proč došlo k radikální změně postupu při vydávání knih."

Nechci slevu zadarmo

Zaplavováním trhu díly pokleslé jazykové kvality podle odborníků pácháme nenávratnou škodu na vlastní kultuře. "Čtete-li nepovedený překlad, jen málokoho napadne, že za to může překladatel. Člověk si nejprve řekne, že chyba je v něm, že tomu nerozumí, případně zavrhne ,mizerného' autora. Přitom čím méně lidé čtou, tím důležitější je, aby to, co čtou, kultivovalo jejich cit pro češtinu," upozorňuje Hana Linhartová. Nekvalitní knihy totiž kazí nejen čtenářský vkus, ale i povědomí o kvalitách dobré literatury a v neposlední řadě autora samého. Zprzněný překlad bývá ztraceným literárním dílem pro celou jednu generaci.

Rychlá doba si žádá rychlá řešení - na co dřív bývaly roky, na to dnes musí stačit pár týdnů. Ve snaze vytřískat z lukrativních titulů, co se dá, se nakladatelství často mohou přetrhnout, aby určité knihy uvedla na trh v co nejkratším termínu. Třeba když zemře známá osobnost jako Steve Jobs nebo když Jean-Paul Belmondo slaví pětaosmdesátiny. U biografie Steva Jobse od nakladatelství Práh se spěchalo tak, že si dvě překladatelky originál rozdělily vedví. A tak se o datovém úložišti firmy Apple někde mluví jako o i-Cloudu, jinde figurují komické "obláčky", "oblaky" a došlo i na "iOblak".

Letošní druhý laureát Skřipce, Belmondův životopis s názvem Mých tisíc životů od nakladatelství Práh, by herci radost asi neudělal. "Překlad skřípe na každé stránce. Nepochopením originálu, zkomoleninami, nesrovnalostmi, kostrbatostmi, nepřesnostmi, stylistickými neobratnostmi, závažnými posuny významu se to v českém vydání jen hemží," konstatuje porota. Majitel nakladatelství Martin Vopěnka z anticeny nadšen není, veřejné pranýřování mu vadí. "Některé knihy mají smolný osud, sejde se více faktorů, a výsledek je pak horší, než co by odpovídalo vynaloženému úsilí."

Nicméně rychlé vydání knihy bez nároku na kvalitu překladu účel evidentně splnilo: "Ta knížka se skvěle prodávala a desetitisíce lidí si ji daly k Vánocům," konstatuje Vopěnka. Snaha zahojit se na bestselleru je podle něho nezbytná k přežití. "U 30 až 40 procent knih se bojím, aby neprodělaly, dalších 20 procent si vydělá na vlastní náklady, 20 až 30 procent knížek je výdělečných a jen 10 procent je velice výdělečných. Nakladatelský obor je nesmírně rizikový," ohrazuje se.

O žebrácké holi

Důvod, proč překlady často vycházejí uspěchané, a tudíž plné chyb, ale není vždy dán jenom šibeničními lhůtami. Tytam jsou doby, kdy překladatele uživila práce na jednom románu do roka, jak vyplývá z korespondence Antonína Přidala, autora kongeniálního překladu Pan Kaplan má třídu rád, nebo kdy, jak vzpomíná Jiří Hanuš, si v osmdesátých letech z honoráře za 1200 stránek překladu Řeckých mýtů od Roberta Gravese koupil škodovku.

Kdyby dnes překladatelé měli dodržovat doporučenou normu šesti stránek za den, museli by chodit o žebrotě. Pro dosažení průměrného celostátního příjmu necelých 32 tisíc korun by museli ročně přeložit zhruba devět knih. Anglistka Jana Kunová se k takovému výdělku dostane za cenu mnohdy až desetihodinového vysedávání u počítače sedm dní v týdnu. "To jsem dělal celé roky, že jsem překládal 2400 stránek ročně. S odstupem času se mi ta léta jeví jako jedna dlouhá šmouha bez volných víkendů a dovolených," vzpomíná renomovaný překladatel Viktor Janiš.

Po správném slově mnohdy pátrá i dlouhé týdny. V koupelně při sprchování, při procházce s dětmi, když nepřichází spánek. Naposledy když si lámal hlavu s názvem pro sbírku poezie Michela Fabera, v níž se mísí bolest z procesu umírání milované ženy s konotací lásky, kterou ani smrt nerozdělí. Lásky, která ani kvůli smrti neskonala... Neskonalá! "Za tento intelektuální počin (sbírku pojmenoval Neskonalá) jsem byl odměněn zhruba padesáti haléři," vtipkuje nad výší honorářů, které se už léta drží kolem 150 korun za normostránku. Ten jeho se po osmnácti letech praxe a téměř 130 přeložených knihách občas vyšplhá i ke dvěma stovkám. Ale ani tehdy to terno nebývá. Na náročném tisícistránkovém překladu knihy Jonathan  Strange & pan Norrell od Susanny Clarkové pracoval rok a další rok trvalo, než mu nakladatelství vyplatilo první splátku.

Zelené vdovy překladatelské

Evropská rada asociací literárních překladatelů CEATL vypracovala zprávu, z níž vyplývá, že čeští literární překladatelé vydělávají vůbec nejméně v Evropě. Na západě se překládá v přepočtu za 520 Kč na stránku a více. Zpráva je sice deset let stará, podle Jana Fabera, překladatele z polštiny a jazykového experta z Generálního ředitelství pro překlady působícího na zastoupení Evropské komise v Česku, se od té doby situace nijak zásadně nezměnila. "Přitom životní náklady i ceny knih od té doby vzrostly v řádu desítek procent," upozorňuje.

Mnohé země se snaží kulturu svého jazyka zpřístupnit i pomocí překladatelských grantů. Ty však umějí mnohá česká nakladatelství zručně "odklonit": "Podepíše se jedna smlouva pro potřeby grantu a překladatel pak dostane částku mnohem nižší s odůvodněním, že bez peněz z grantu prý nakladatel knihu vůbec nevydá," popisuje Faber.

"Ideální překladatel je nadaná žena, jíž obživu zajistí manžel a ona si může překládat pro radost," říká jistý nakladatel, který nechce být jmenován. Jeho názor v podstatě odpovídá realitě. V době, kdy i prodavačka v Lidlu je zaplacena lépe, se překládání beletrie může zdát okázalým altruismem či libou kratochvílí, kterou mnozí musejí dotovat z jiného zaměstnání. Roman Tilcer, někdejší laureát Překladatelské soutěže Jiřího Levého, pracuje na základní škole, předsedkyně Obce překladatelů Hana Linhartová vyučuje odbornou němčinu na Právnické fakultě UK, nositel prémie Tomáše Hracha Michal Švec přednáší, rediguje a učí finštinu, ukrajinistka Rita Lyons Kindlerová pracuje na plný úvazek ve Slovanské knihovně. Všichni se překládání věnují po večerech, víkendech a nocích. O výměně přivýdělku za hlavní zaměstnání si mohou nechat jen zdát. "To je čirá utopie, to by se cena nemohla vypočítávat za normostránku, nýbrž za čas. Přeložit jednu stranu určité knížky zabere někdy stejně času jako padesát stran jiné," podotýká Rita Lyons Kindlerová.

Mnozí překladatelé, kteří jsou na knihách existenčně závislí, připouštějí, že podle vidiny výdělku si vybírají, do čeho se vůbec pustit, a náročnější beletrii z toho důvodu radši nedělají. "Je to poněkud nešťastná situace," uznává Jitka Hanušová, redaktorka nakladatelství Plus a sama renomovaná překladatelka z finštiny. "Literárnější kniha je náročnější na překlad, překladatel by si tudíž zasloužil vyšší honorář, ale prodeje se ani zdaleka nedají srovnávat s lehčími žánry, jako jsou detektivky, thrillery a romány pro ženy, kterých se často prodává řádově o tisícovky více."

Nakladatelská pachuť

V nakladatelství Garamond, které se specializuje na francouzskou a hebrejskou literaturu, si překladatel vydělá 150 korun za stránku a jeho majitel Petr Himmel si za tím stojí. "Knížky se dnes běžně vydávají v nákladu 1000 až 1500 výtisků, z toho stěží pokryju provozní náklady. Padesát procent z ceny každé knihy si bere distribuce, ze zbytku musím uhradit autorská práva, překlad, sazbu, redakci, korektury, tiskárnu, obálku."

Na knížce vydělá jen tehdy, koupí-li si ji více než tisíc čtenářů, k čemuž někdy ani nedojde. Prodat celý náklad navíc může trvat i několik let, do té doby je nakladatel v červených číslech. "Překladatel si sice moc nevydělá, ale má svůj honorář jistý. Když se kniha neujme, neprodělá. Ten, kdo nese kůži na trh, je nakladatel," říká. Ne pro všechny jsou rizika stejně velká. Vydavatel Euromedia Group dosáhl za rok čistého zisku téměř 78 milionů korun, ve skupině Albatros vydělali více než 77 milionů korun. Překladatelům přesto platí stejné sazby v rozmezí 160-200 Kč za stránku. "Držíme honoráře na běžné úrovni překladatelských honorářů v Česku," komentuje to PR manažerka Euromedia Group Alexandra Fraisová.

Albatros zdůrazňuje, že zisk společnosti není možné paušálně spojovat s výší překladatelských honorářů: "Tržby a konečně i zisk společnosti je tvořen kombinací titulů původních a překladových, ale i neknižních, a každoročně se poměr mezi jednotlivými typy značně proměňuje. Výši honorářů tedy pravidelně upravujeme nejen u překladů, ale také u českých literárních autorů či ilustrátorů," sdělila TÝDNU Veronika Sonnková a dodala, že částky vydávané za překlady meziročně navyšují a u náročných titulů se snaží překladatelům nabízet výhodný paušál.

V čem je zakopán pes

Vysvětlení situace je prosté - v malém Česku je překnížkováno. Za poslední sečtený rok 2016 vyšlo zhruba 15 500 různých titulů (z nichž 6391 tvořily překlady), což je 2,5krát více než ve stejně početném Švédsku. Důsledkem je, že knihy vycházejí ve stále menších nákladech. Zatímco před listopadem 1989 se běžně prodalo dvacet i padesát tisíc výtisků, dnes se za bestseller považuje kniha, která atakuje hranici pěti tisíc kusů.

Jak si v té záplavě vybrat? Určitým měřítkem může být umístění v literárních soutěžích. Mezi ně patří také Cena Josefa Jungmanna za překlad. Kvalita oceněných knih napříč lety neklesá, ujišťuje předseda poroty Václav Jamek. "Překladatelské špičky jsou stále na skvělé úrovni. Ale celkově by to mohlo být lepší." Bohužel mnoho nakladatelství podle Jamka postupně vynechává zcela zásadní článek procesu výroby dobré knihy - redaktora. "U spousty nominovaných překladů konstatujeme, že na nich jen v minimální míře, pokud vůbec, spolupracoval redaktor, a to je chyba. Redaktor je první a velmi důležitý kritik, který dříve s překladateli diskutoval a vychovával je. V tom to mají dnes mladí překladatelé těžší, nemají nikoho, kdo by je posouval dál."

Na dobré redaktory přitom nedají dopustit ani ti nejerudovanější překladatelé, kteří si často toho svého hýčkají a spolupracují s ním dlouhodobě. "Redaktor musí být pes! Vy mu přinesete překlad se sevřeným zadkem a čekáte, jestli vám to za čtrnáct dní nehodí na hlavu!" směje se amerikanista Jiří Hanuš.

Úpadek jazykové kultury, zprostředkovaný i všudypřítomnými zpackanými texty ve veřejném prostoru, bychom podle Václava Jamka neměli brát na lehkou váhu. Zatímco v hudbě už lidé pochopili, že je zásadní, jaký ji hraje interpret, překladatele, kteří jim zprostředkovávají potěchu z krásy literárního díla, podle Viktora Janiše většina doposud přehlíží jako průhledné čelní sklo. "Musí tam být, protože jinak by vás ofukoval vítr, to by bylo protivné, ale stejně raději předstíráte, že tam nejsme. Myslíte si, že čtete autora, a přitom čtete překladatele! A pokud to překladatel zpacká, tak se nikdy nedozvíte, jak ta knížka mohla být dobrá!"

Legendární překladatel Nabokova a Rushdieho Pavel Dominik to lakonicky shrnuje: "Od začátku 90. let, kdy na náš knižní trh vpadla nakladatelství, jejichž jediným cílem bylo vytvářet zisk, klesl zájem o kvalitu a ta hrstka nadšenců oddaných literatuře nemá silný hlas, a už vůbec žádné páky. Žijeme ve státě, který knižní kulturu nijak výrazně nepodporuje. Pokud o naši práci nebude zájem, budeme si muset najít práci jinou. Taková je realita. Nemluvě o tom, že jednou možná budeme se slzou v oku vzpomínat na dobu, kdy knížky překládali živí lidé."