V těchto dnech jí vyšel jubilejní, desátý román Pád do tmy. Čím se inspiruje, koho obdivuje nebo proč si myslí, že je důležité se vždy zvednout ze země a jít dál. Rozhovor pro on-line deník TÝDEN.CZ poskytla úspěšná česká spisovatelka Klára Janečková.
Právě vám vyšla nová kniha Pád do tmy. Jak se vám psala? A jak byste ji představila?
Je pravda, že tato kniha je v pořadí má desátá, jubilejní, a psala jsem ji nejdéle - celé tři roky. Při psaní jsem dělala práci školní psycholožky na více školách a učila na vysoké škole, takže na knihu bylo skutečně málo času. Dokončovala jsem ji o prázdninách, kdy jsem byla nemocná. V tom je výjimečná - zjistila jsem, že se opravdu nedá sedět na více židlích a že psaní potřebuje prostor. Takže si moc vážním toho, že jsem ji dokončila, že vychází a že se vrací.
Jde o takové společenské drama z jeskyní. Jsou to příběhy mladé jeskyňářky, kterou sexuálně zneužíval její otčím. Hlavní hrdinka uteče z domu a začne pracovat ve slovinských jeskyních, kde se stane velmi slavnou a populární, zatímco v Praze jí otčím buduje politickou kariéru. Když se dozví o jejích úspěších, snaží se ji dostat zpátky do hlavního města. Ona se tedy vrátí... a víc bych už prozradila jen to, že onen návrat se stane oběma osudným.
Zajímalo by mě, zda jste v případě slovinských jeskyní také sbírala empirická data - podobně jako při psaní vašeho románu Srdce v písku (2010), kdy jste se učila létat - a do jeskyní se skutečně vydala?
Ano, byla jsem tam dvakrát. V roce 2013 mě oslovily přímo slovinské jeskyně, ve srovnání s naším krasem jde o naprostý gigant. Podruhé to bylo v roce 2015 a to už jsem měla knihu v hlavě, děj na mě z těch míst vyloženě vyskakoval, i všechna inspirace. Já tak prošla celý slovinský kras, který je opravdu nádherný.
Jeskyně lecčím připomínají naše podvědomí - jsou hluboké a vše v nich rezonuje. Do jaké míry ovlivňuje povolání psycholožky vaše psaní?
Určitě ho ovlivňuje. Nepíšu samozřejmě o svých klientech, ale když vystudujete psychologii, máte, řekněme, "zvládnutou" osobnost. Tedy charakter, temperament a všechny tyto rysy. To vám pomůže dokreslit postavu, kterou sami třeba neznáte. Psychologie mi pomohla v tom, že jsou postavy lépe napsané, charaktery propracované. Čím víc člověk píše, tím víc zraje a někam se posouvá. Kdybych nestudovala psychologii, ale dějiny (jak sem měla původně také v plánu), věřím, že bych psala stále. Je to i o talentu.
Jeskyňářka Tereza má leccos za sebou podobně jako jiné vaše hrdinky. Co dalšího je spojuje?
Vždy je to nějaký tragický osud. Ale pokaždé mají za cíl to překonat, zvednout se ze země a jít. Jsou silnější a méně zranitelné.
Sama popisujete příběh svého únosu v knize Unesená (2008). Co byste poradila ženám (a nejen ženám), které si prošly obdobnou traumatickou zkušeností? Lze vůbec překonat každodenní strach poté, co vás někdo takovým způsobem zradí?
Jak se říká: "Hlavou zeď neprorazíš". Já jsem se dlouho snažila zapomenout, tu událost v sobě uklidit. Ale až po čase jsem přišla na to, že se s tím člověk musí naučit žít. Patří to k vám. Přijmout to, že se to stalo, a člověk to nezmění. Musíte s tím žít, naučíte se s tím žít. Jde o to hledat pozitiva; já třeba můžu říct, že jsem přežila, mám krásnou dceru, studovala jsem psychologii...Vždy se dá najít něco dobrého na špatné věci, i když se vše zdá beznadějné. Když člověk myslí pozitivně, hned se mu lépe kráčí do budoucnosti.
Zmínila jste svůj kladný vztah k historii, která má místo v několika vašich dílech. Jaké historické osobnosti by podle vás mohly jít příkladem i dnešním ženám?
Já miluji třeba Alžbětu Tudorovnu, Alžbětu první anglickou. Obdivuji, jak dokázala přežít v 16. století, kdy vládla ve světě mužů a nejen, že se neprovdala, ale dokázala být silnější než všichni ostatní. Těch žen je ale spoustu, třeba Kateřina Medicejská ve Francii a mnohé další.
Liší se v něčem současné ženy od těch renesančních?
Já myslím, že jsme pořád stejné. Máme jen jinou situaci a dobu; lepší vzdělání, kariéru, jsme nezávislé a můžeme volit. Renesanční ženy byly de facto majetkem mužů, což se změnilo. I tehdy byly ženy statečné, měly přání a sny - jen byly trestány a nemohly. Někdy stačí letět do arabské země a hned budeme mít stejná práva, jako měly ženy v renesanci. Ale je pravda, že máme lepší dobu. Vždy říkám, že jsem vděčná za to, že žiji v jednadvacátém století.
Když se vrátíme ke knize, obálku pro Pád do tmy vytvořila Kateřina Brabcová. Čeká vás další spolupráce?
Stejná autorka by měla pracovat na obálkách dvou knih, které již vyšly, reedicích Srdce v písku (2010) a Unesená (2008). Hotové by měly být na jaře a já už jsem opravdu zvědavá na výsledek, protože provedení Pádu do tmy se mi velmi líbí. Nejprve jsem si nedokázala představit, jak předchozí fotografickou obálku vystřídá ilustrovaná - a trochu jsem se bála, aby výsledek nepřipomínal třeba bajky - ale nakonec se to vážně moc povedlo.
Zvažujete překlad vašeho díla i do jiných jazyků? Co třeba filmové zpracování?
Je to určitě takový sen, kdyby mé knihy mohly i do zahraničí. Byly tedy na Slovensku, tam se nepřekládá, tudíž ona bariéra odpadla. Určitě by mě ale těšilo šířit knihu dál do světa, ale to už je spíš na nakladateli. Pěkná je i představa, že by mé postavy ožily na filmovém plátně. Kdysi jsem měla nabídku ohledně Unesené, protože to téma je populární, nakonec z toho ale nic nebylo. Ti, se kterými jsem spolupracovala, v příběhu vytvořili příliš mnoho úprav, dali tam dvě unesené, zkrátka se to neshodovalo se skutečností. Alespoň jsem si však zkusila, jak se píše synopse a také mi to něco dalo.
Nová kniha teprve vyšla, ale určitě už máte plány do budoucna. Jaké?
Využívám toho, že jsou prázdniny, a pustila jsem se do nového rukopisu. Příběh je o jezdci rallye, který se zraní ale vrátí se zpět, bez nohou a bude řídit dál. Tak teď spolupracuji s jedním známým, který jezdí závodně po Evropě, tak uvidíme.
