Zdeněk Vřešťál složil historii kapely Nerez do mozaiky

Knižní biografie Nerezu není suchým výčtem faktů a zároveň není ani pouhou sbírkou historek ze života. Má ode všeho trochu a výstižně ilustruje i šedou dobu „socialistických" 80. let, kterou se svobodomyslná skupina musela protloukat.

Písničkář, zpěvák a kytarista Zdeněk Vřešťál se do knihy pustil na popud vydavatelství Galén a zjevně s chutí, ač sám v úvodu zdůrazňuje, že nikdy netrpěl potřebou zanechat memoáry. Je dobře, že se nechal přesvědčit. Nejedná se o sice o text podobné vážnosti jako například svazek o sdružení písničkářů Šafrán od stejného vydavatele, jde spíše o vyprávění zábavnější a odlehčené, ale i tak knížka nazvaná Ne Nerez nerezne poslouží jako připomínka historie a zákulisí domácího folku (v nejširším smyslu slova).

Vřešťál se neomezuje pouze na dobu největší slávy Nerezu, sleduje jednotlivé muzikanty i po rozpadu skupiny. Nicméně právě materiály z 80. let tvoří stěžejní, nejzajímavější část dílka. Kniha je zamýšlena i jako pietní vzpomínka k nedožitým 50. narozeninám zpěvačky a písničkářky Zuzany Navarové, i když, jak uvádí Vřešťál, „ona by se k něčemu takovému, jako je kniha o Nerezu, přemluvit nedala".

Autor zvolil metodu psaní, která je vlastně celkem jednoduchá a zároveň velmi efektní. Postupně skládá jednotlivé střípky tak, že vytvoří srozumitelný obraz. Kapitoly člení podle letopočtů jako zápisník. Do úvodu kapitol heslovitě popíše pro připomenutí atmosféry dobové reálie. Například „děti se těšily z uhelných prázdnin" (energetická krize), „zemřel sovětský stranický pohlavár Leonid Iljič Brežněv", „na území ČSSR byly rozmístěny sovětské rakety středního doletu" či „Československo zaplavila trička se Sandokanem". Některé průpovídky sice působí s odstupem času komicky, ovšem kdo tuhle dobu zažil, tomu občas pěkně zatrne.

Největší část textu tvoří pochopitelně Vřešťálovy vzpomínky, ovšem často prokládané citáty z diářů spoluhráče Víta Sázavského, texty písní (občas jde o faksimile rukopisných či strojopisných stránek, škrtance a přepisy dávají možnost nahlédnout do „tvůrčího procesu") či články z dobového tisku. Výsledek působí díky pestrosti velmi čtivě a zároveň docela hutně.

Některé historky, zvláště z divokých klubových večírků, budí místy až lehce bulvární dojem, ovšem pobaví a nikdy nespadnou na úroveň skutečného nevkusu. Spíš opět pomohou k dokreslení dobové atmosféry: „Kromě muzikantů a krásnejch holek se tam potácel i člen ÚV SSM soudruh Pravda, kterého si pamatuji jenom proto, že to všechno byla pravda... Takové jméno oPravdu dobrého soudruha se nezapomíná!" Občas je Vřešťálův styl až příliš popisný a statický, ale není fér mu to vyčítat. Zvláště když se sám v úvodu obhájil, že není spisovatel, ale muzikant.

Součástí svazku je i podrobně zpracovaná diskografie Nerezu a „následnických" projektů, potěší i dobrá fotodokumentace. Knížka uspokojí především příznivce Nerezu a hudební nadšence obecně, ale může zaujmout prakticky kohokoliv.

Zdeněk Vřešťál: Ne Nerez nerezne
Galén, 2009, 209 stran.

Obrazové materiály: Galén/Jan Pohribný, Michal Cihlář