Ve věku 89 let zemřel americký literární vědec Harold Bloom, označovaný za jednoho z nejvlivnějších kritiků posledního půlstoletí. Profesor Yaleovy univerzity formoval přemýšlení o literatuře zejména svou obhajobou evropské literární tradice a jeho knihy jako Kánon západní literatury či Úzkost z ovlivnění se staly základní četbou pro několik generací akademiků a studentů. Bloom zemřel v pondělí v nemocnici v Connecticutu, jeho nekrology vzápětí zaplavily odborná média i světové deníky.
Blooma často novináři titulovali jako neznámějšího amerického literárního kritika. Jako jeden z mála představitelů světové literární vědy se dokázal dostat do širšího povědomí veřejnosti, a řada z jeho dvou desítek odborných publikací se dokonce propracovala do žebříčku nejprodávanějších knih. U jeho kolegů ale úspěch a čtenářská dostupnost jeho děl často byla i důvodem ke kritice, konstatoval v nekrologu list The New York Times (NYT). "Zmiňte dnes před literárními akademiky jméno Harolda Blooma a oni obrátí oči v sloup," napsal podle NYT v roce 2011 britský literární vědec Jonathan Bate.
Harold Bloom was a rarity: a best-selling and widely known literary critic. He was affectionately dubbed the "King Kong" of criticism. https://t.co/9P6En1wNw9
- NPR (@NPR) October 15, 2019
Bloom se narodil v roce 1930 v New Yorku jako nejmladší z pěti dětí v ortodoxní židovské rodině ruských emigrantů. Už jako mladík byl vášnivým čtenářem a sám vzpomínal, že dokázal na jeden zátah přečíst až tisíc stran textu. Právě jeho "literární obžerství" často zmiňují i autoři nekrologů, podle nichž dokázal profesor Bloom za hodinu vstřebat 400stránkovou knihu a díky fotografické paměti uměl kdykoli z hlavy citovat dlouhé pasáže z klasické literatury, mimo jiné prý uměl zpaměti celé dílo Williama Shakespeara či Williama Blakea nebo Miltonův Ztracený ráj.
Mezi nejvlivnější literární vědce jej katapultovala esejistická kniha Úzkost z ovlivnění, která vyšla poprvé v roce 1973 a v níž popsal boj básníka o nalezení vlastního nezaměnitelného hlasu. Formulací jeho tracionalistického přístupu pak byla analýza vlivu "literárních mistrů" na vývoj světového písemnictví v publikaci Kánon západní literatury. Právě vášnivá obhajoba kánonu, tedy sumy základních formativních literárních děl a autorů, mezi něž podle něj patří například Shakespeare, Franz Kafka, Jane Austenová nebo Johann Wolfgang Goethe, ho dostala do sporu s příznivci protichůdných kritických směrů.
"Je ve všech ohledech tím nejpodnětnějším a nejvíce proměnlivým zjevem světa literatury druhé půlky století," napsal v roce 2011 v magazínu The New York Times Book Review Sam Tanenhaus.
