Pověst, která film Antikrist předcházela, trochu přeháněla. Novinka Larse von Triera je vizuálně i zvukově vytříbeným hororem s nejasným poselstvím a několika nepříjemně naturalistickými scénami.
Nejočekávanější film letošního karlovarského festivalu, který byl uveden v jediné projekci (společnost Artcam jej do českých kin uvede v říjnu), ovšem přesto bude patřit mezi nejdiskutovanější. Diváci sice neopouštěli sál a slabší povahy neupadaly do mdlob, ba dokonce ten film není ani zbytečný či nemocný, jak se o něm vyjádřila umělecká ředitelka festivalu Eva Zaoralová.
Antikrist je film nepochybně velmi osobní, odrážející mnohé úzkosti svého tvůrce (von Trier, scenárista i režisér, trpěl před natáčením i v průběhu něj depresemi), zároveň natočený s obdivuhodnou bravurou, mnoha působivými scénami, které zachycují zejména děsivou (a přesto stále krásnou) podobu přírody.
Divoká příroda je prvním velkým tématem filmu: jakožto fenomén nevypočitatelný, z lidského pohledu nelítostný a obávaný. Trier dosahuje hororového účinku zobrazováním jevů, které můžeme vídat i v přírodopisných dokumentech, jen tady účinkují jinak - hrůzněji, jako metafory osudu partnerské dvojice, které se nešťastnou náhodou zabil dvouletý syn.
Jevy běžné a vysvětlitelné (a také vysvětlené) tu mají zlověstný význam. A nejsou to klišé, naopak originální nápady: od žaludů bez ustání bubnujících na střechu osamělého srubu až po ruku posetou nacucanými klíšťaty. Právě příroda, dle některých křesťanských výkladů "chrám Satanův", zřejmě von Triera inspirovala k onomu přepjatému názvu filmu.
Druhým velkým tématem, stejně jako u několika předchozích autorových snímků (zejména Prolomit vlny a Tanec v temnotách), je žena a ženství. Hlavní hrdinka není trpící obětí mužských perverzí nebo společenských konvencí, nýbrž bytostí z rodu čarodějnic, které dají přednost sexuální extázi před rodičovskou zodpovědností. Zpočátku se zdá, že zápletka je založena na neschopnosti vyrovnat se s ranou osudu, později se však ukáže, že psychika hlavní hrdinky byla narušena již mnohem dříve. Von Trier přitom v duchu nejlepších hororů velmi dovedně maskuje finále příběhu - a divácké strachy, pobízené rafinovaným hudebním či spíše zvukovým doprovodem (všelijaké hučení, hluboké zvonění, šustění a šelestění), umocňuje nejistota, odkud vlastně hrozba přichází.
Do tří kapitol, prologu a epilogu rozdělený snímek se inspiruje apokalyptickými pasážemi Bible i obrazy Hieronyma Bosche. Před kamerou nastavuje pouze tváře Willema Dafoea a Charlotte Gainsbourgové v hlavních rolích; všechny ostatní obličeje jsou rozmazány. Jeho záměr a smysl je poněkud nejasný, vyloučíme-li možnost, že autor chce diváky jen triviálně lekat. Vybízí k otázkám a vlastním interpretacím. Možná to není von Trierův nejlepší film, rozhodně však stvrzuje jeho pozici jakožto svrchovaného umělce, jednoho z mála úspěšných filmařů, jehož tvorba nepodléhá konvencím ani komerčním požadavkům.
Foto: archiv
