Na vlastní kůži
První světová válka se otiskla v literatuře, malířství i hudbě

První světová válka, konflikt do té doby nepoznaných rozměrů s nedozírnými následky na osudy jednotlivců i celých lidských společenství, zákonitě nemohla ujít pozornosti umělců. Řada spisovatelů, malířů či skladatelů zakusila prostředí zákopů, zažila dělostřelecké přepady, kulometnou palbu či vraždící plynové útoky. Literaturu, výtvarné umění i hudbu ale "velká válka" ovlivňovala ještě dlouho poté, co 11. listopadu 1918 zbraně utichly.

Když přitom válka na přelomu července a srpna roku 1914 začínala, nevyhnuli se ani literáti nadšeni, jež zachvátilo veřejnost prakticky ve všech zapojených státech. "Válka! Připadali jsme si očištění, osvobození, cítili jsme obrovskou naději," napsal v prvních válečných měsících Thomas Mann. Válečná zkušenost - byť nepřímá - ale spisovatelův pohled na konflikt změnila, což dokazuje Mannův román Kouzelný vrch (1924) či jeho vrcholné dílo Doktor Faustus (1947).

Jiní autoři, o generaci mladší než Mann, prožili hrůzy moderní války osobně a podali o tom přímá svědectví. Například Erich Maria Remarque, rodák z dolnosaského Osnabrücku, který byl do války povolán jako teprve osmnáctiletý absolvent učitelského ústavu. Jeho román Na západní frontě klid, původně vycházející v časopise a knižně vydaný v roce 1929, zbavil čtenáře jakýchkoli iluzí o válečných hrdinstvích. A jeho autor se stal mluvčím "ztracené generace" mladých válečných veteránů.

Poznamenáni na duši z války nevrátili jen hrdinové Remarquova dodnes čteného díla. Zážitky z bojů poznamenaly i další umělce, třeba Remarquova krajana, malíře Ottu Dixe. "Vši, krysy, ostnatý drát, blechy, granáty, bomby, díry, mrtvoly, krev, chlast, myši, kočky, plyn, děla, hovna, kulky, moždíře, oheň, ocel - to je válka, ďáblovo dílo," napsal si na frontě do deníku, aby své poznámky později přenesl na naturalistické obrazy, mezi nimiž je nejznámější monumentální triptych Válka (1932).

Protiválečné vyznění Remarquova i Dixova díla, nastupujícími nacisty tvrdě potlačovaného, nebylo rozhodně výjimkou, ba spíše naopak. Francouzský levicově orientovaný prozaik a básník Henri Barbusse, založením pacifista, narukoval jako dobrovolník. Pak ale v zákopech a lazaretech napsal svůj protiválečný román Oheň (1916). Antimilitaristou se po zážitcích z italské fronty stal i Američan Ernest Hemingway, který vzpomínky na válku zpracoval do známého románu Sbohem, armádo (1929).

Legionářské legendy

Méně naturalismu, o to však více absurdity, použil ve svém zpracování válečných událostí Jaroslav Hašek, jeho Osudy dobrého vojáka Švejka - byť nedokončené - se řadí k nejznámějším českým literárním dílům 20. století. Hašek přitom nebyl jediným z Čechů (a legionářů), kdo psal o anabázích československých vojáků za války, ostatní se ale zaměřili spíš na vytváření legionářské legendy. Jednu z nosných myšlenek nového státu podporovala díla generála Rudolfa Medka nebo Františka Langera.

S válečnými zážitky se potřebovali vypořádat i výtvarníci. Někteří, jako již zmíněný Dix, namalovali válku ve vší hrůze, zatímco další autoři se stáhli do sebe. Třeba Georges Braque, v bojích těžce raněný, o zážitcích nemluvil ani je nepromítl do tvorby. Další ale své vidění válečných událostí zhmotnili - například sochař Josef Štursa v roce 1918 vymodeloval Pohřeb v Karpatech a začátkem 20. let dokončil expresivní plastiku Raněný, považovanou za vrchol jeho tvorby.

Oslavovatelé války

Boje prožil na vlastní kůži i věhlasný český malíř František Kupka, který podobně jako sochař Otto Gutfreund vstoupil ve Francii do čs. roty Nazdar. Za pobytu v zákopech vznikly malby a kresby, které zaujmou čistotou a jednoduchostí. Válka posloužila jako inspirace například i Václavu Špálovi a Josefu Váchalovi. Pár měsíců po skončení války pak putovali po místech bojů čs. legionářů Otakar Nejedlý a Vincenc Beneš, aby památná místa zvěčnili na několika dnes pozapomenutých plátnech.

Války ovlivnila samozřejmě i skladatele. A ani mezi nimi nechyběli oslavovatelé války. Třeba rakouský skladatel Arnold Schönberg, průkopník atonální hudby, prohlašoval, že vnímá analogii "mezi útokem německé armády na dekadentní Francii a jeho vlastním útokem na dekadentní buržoazní hodnoty". Jiným způsobem ale viděl válku Schönbergův krajan Alban Berg. Do své opery Vojcek, kterou tvořil mezi roky 1914 a 1922, totiž vtělil i úmorný kasárenský dril, který v uniformě sám prožil.