Favoritka: neotřelý Lanthimos se úspěšně otevírá širšímu publiku

Humr a Zabití posvátného jelena byly snímky, které bizarností jen překypovaly a po formální stránce se naprosto odchýlily od většiny dnešních filmů, jež bychom mohli škatulkovat do pomyslné kategorie "artové drama". Nyní přišel režisér Yorgos Lanthimos s přece jen konvenčnějším dramatem, které zasáhlo širší publikum, což se odrazilo i v nominacích na nejvyšší filmové ceny. Ti, kteří si ale v jeho předchozích filmech libovali, budou mírně zklamáni.

Diváci, kteří doposud nebyli obeznámeni s tvorbou řeckého mistra bizarnosti, museli mít už z traileru Favoritky zvláštní pocity. Svým fanouškům pak režisér sliboval další originálně humornou kritiku lidského chování v duchu totální absurdnosti, a to bezesporu splnil, i když mu scénář a historické prostředí házely do jisté míry klacky pod nohy.

Favoritka se odehrává v 18. století v Anglii, které vládne slaboduchá a dětinská královna Anna (Olivia Colmanová). Přirozeně se tak stává objektem manipulace svých blízkých, zejména ze strany lady Sarah (Rachel Weiszová). Když ale jednoho dne přijede na dvůr zablácená služebná Abigail (Emma Stoneová) a začne si rovněž uzurpovat z koláče královniny náklonnosti, strhne se mezi oběma ženami nelítostný boj o vliv a moc.

Pro Lanthimose nic nového. Opět svým specifickým způsobem kritizuje lidské vlastnosti - tentokrát se zaměřil na opojení mocí. Ta svou jedovatostí dokáže lidskou psychiku zcela změnit, což se potvrzuje jak u lady Sarah, tak především u Abigail. Zatímco Sarah ovládá královnu svou tvrdou upřímností ("Vypadáš jako jezevec") vyváženou poněkud pokroucenou, avšak nefalšovanou láskou, tak mladší a mnohem ambicióznější Abigail volí přímější cestu podlézavosti, jež ovšem na nepříliš inteligentní královnu zabírá. Ta si postupně začne uvědomovat, že je středem bitvy o přízeň, a veškeré rozmazlování si plnými doušky užívá, i když třeba zrovna trpí dnou.

Celé tohle hašteření mezi třemi protagonistkami umocňují skvělé výkony hereček. Lanthimos jejich postavy nechává jednat impulzivně, promyšlenou psychologickou stránkou se nijak zvlášť nezaobírá a díky hraní stylem akce-reakce vyniká zejména postava jednoduché královny Anny. Po celou dobu je navíc znatelné, že příběhu kralují ženy. Mužské postavy jsou degradovány na nositele základních pudů a ženy je plně ovládají.

Ústupky, které zaryté fanoušky zamrzí

Svou tradiční všudypřítomnou absurditu pak Lanthimos ukazuje ani ne tak prostřednictvím  postav, jako spíše ve viditelné rozmařilosti celého královského dvora. Jednoduše se přizpůsobuje historické látce... a zároveň si snaží zachovat svou tvůrčí osobnost, jak nejvíce to jde.

Přesto je ústupek v dialozích znatelný. Postavám sice stále povětšinou v promluvách chybí emocionálnost, už však nezní tak nepřirozeně a groteskně jako například v Humrovi. Není to ale dáno jen historickým námětem, nýbrž i zcela prostým faktem: Lanthimos si obvykle k filmu píše také scénář, k Favoritce ho však nepsal, a do jisté míry je tak svázán. Poprvé však spolupracoval s novým kameramanem (Robbie Ryan), jenž se nebál záběrům vtisknout svůj rukopis například v podobě širokoúhlého rybího oka. Tento neotřelý styl celý film příjemně osvěží.

Favoritka je zkrátka dosud nejkonvenčnějším filmem 45letého Řeka, který ukočíroval svou silně provokativní černohumornou náturu a vytvořil povedené, vskutku pohledně natočené historické komediální drama, v němž trio ústředních hereček jednoduše exceluje. To jeho zaryté fanoušky možná až tak nenadchne, rozhodně mu to ale definitivně otevřelo dveře Hollywoodu dokořán.