Marie, královna skotská: přehnaně feministické drama

Britská historie je hodně bohatá na zajímavé příběhy a postavy, které stojí za to i několikrát filmově či televizně zpracovat. Režisérka Josie Rourkeová se ve svém novém snímku Marie, královna skotská rozhodla zaměřit na vztah dvou mocných žen, pro které byly britské ostrovy příliš malé na to, aby mohly vládnout "každá na svém písečku".

Období, ve kterém Anglii vládli Tudorovci, je značně turbulentní, krvavé, ale také nesmírně úspěšné. Panování Alžběty I. je dodnes charakterizováno jako "zlatý věk Anglie". Přesto i ona musela párkrát jít ve šlépějích svého otce Jindřicha VIII. a nechat setnout své rivaly, kteří ohrožovali její trůn.

Jednou z největších rivalek jí byla Marie Stuartovna, královna Skotska (Saoirse Ronanová). Ta se jako zapřisáhlá katolička v 18 letech vrací z Francie zpátky do vlasti, kde musí trůn obhajovat před protestantskými rebely. Navíc si ale také nárokuje anglický trůn, což přirozeně vyvolává spor s Alžbětou (Margot Robbie).

Jejich vzájemný souboj je veden především formou dopisování a tlumočení prostřednictvím velvyslanců. Obě královny si uvědomují, že jsou samy ve světě plném mužů, kteří touží po moci, a svou přízeň zkouší na více stran. Obě ženy jsou tak i přes svou moc spíše jen figurkami a jsou odkázané na svůj vlastní úsudek nebo risk důvěřovat svým rádcům. V tom se vzájemně podporují, ale koruna je koruna a za těmi příhodnými slovy plnými vzájemného pochopení stojí holá pravda: jedna bude muset z kola ven.

"Věčná dobračka Marie"

Duše nadšeného historika několikrát utrpí poměrně ošklivé rány. Filmový fanoušek ale už jen po zhlédnutí traileru musel čekat jisté překrucování a domýšlení si pravdy. Příběh je jednoduše zaměřen na vztah dvou osamocených, leč mocných žen. Režisérka ale zejména z Marie dělá hyperfeministickou, nesmírně silnou, odvážnou a chytrou panovnici, která v každém dialogu musí vyhrát a zakončit ho nějakým moudrem.

To je možná pro dnešní svět ověnčený hnutími #MeToo či #TimeIsUp hezké, ale režisérka tlačí na pilu tak často, že to všechno vypadá až moc černobíle: dobré ženy jsou oběťmi násilných, nenasytných mužů, a i když se neustále vzpírají, stejně vždy přijde další úder, který je znovu sesadí. I když to jsou královny.

Povedené kostýmy či působivá výprava jsou sice zdařilými složkami vizuální stránky filmu, jelikož jde však o historické drama, nic jiného snad ani nemůžeme čekat. Bohužel scenárista Beau Willimon (Domek z karet) skáče z jednoho roku na druhý a vůbec se neobtěžuje s představováním postav, takže historicky méně znalý divák se snadno přestane orientovat v tom, kdo je kdo. I jemu ale musí vrtat v hlavě, proč tam jsou obsazeni černoši. Jsme přeci v polovině 16. století! To ale Rourkeovou buď příliš nezajímalo, anebo se prostě rozhodla dát přednost zbytečně vlezlé rasové vyváženosti před historií.

Výkony Ronanové a Robbie odpovídají nesporným kvalitám obou hereček, ačkoliv Cate Blanchettová jako Alžběta I. bude asi vždy ta "jediná pravá." Již zmíněné, místy skoro až teatrální dialogy však jejich postavy zbytečně degradují jen na obyčejné feministky, které marně bojují s mužskou dominantní silou.

Neustálý vzdor je marný

A na téhle vlně jede film pořád dokola. Marie si prosadí svou, jednou prokáže svůj intelekt, podruhé zase soucit, stejně jí to je ale k ničemu. Ani koruna ji zcela nezachraňuje před mužským područím. Nepomáhá jí ani to, že je navíc vykreslena až moc jednoduše: jakožto hlavní postavu, jež je středem celého filmu, ji asi nějakým způsobem v souboji s Alžbětou musí být nadržováno, režisérka to ale dělá tak moc okatě a tak moc expresivně, až to musí vadit nejen historikovi, ale i obyčejnému divákovi. Když pak přijde na řadu klíčová a jediná scéna, kdy se obě královny spolu osobně setkají (ve skutečnosti se nikdy nepotkaly), je už z prvních záběrů jasné, která z žen vyjde z konfrontace jako vítězka.

Je to však Pyrrhovo vítězství, které nic neřeší. Takových jich Marie posbírá za celý film spoustu. Může tedy zdánlivě vyvolávat dojem, že jde o úspěšnou královnu, která dokázala v tom nepřátelském skotském prostředí vládnout pevnou rukou, ve skutečnosti to ale tak vůbec není.

Důraz na ženský vzdor, který i přes obdivuhodnou odvahu a vytrvalost stejně v tom mužském světě neobstojí, je takřka všudypřítomný, což filmu v celkovém dojmu citelně ubližuje. Je to škoda, protože herecký talent a zajímavá historická látka přišly kvůli zmatenému vyprávění a zbytečnému, přehnanému obdivu ke skotské královně tak trochu vniveč.