Neposlušnost ukazuje empatickou a odvážnou cestu za svobodou

Po Glorii a Fantastické ženě ověnčené letošním Oscarem za nejlepší cizojazyčný film se režisér Sebastián Lelio vytáhl se třetím (zároveň prvním v anglickém znění) filmem, kde hraje prim složitý příběh žen, které se musí vyrovnávat s radikálními změnami ve svých životech. Snímek Neposlušnost (Disobedience), jenž měl premiéru už minulý rok na festivalu v Torontu a čeští diváci ho aktuálně mohou vidět v rámci Febiofestu, boduje především na poli empatie, kterou vám ústřední herecké trio zcela přirozeně vnutí.

Neposlušnost chilského režiséra, která je filmovou adaptací stejnojmenné knihy Naomi Aldermanové, zavede diváka do života ortodoxní židovské komunity v Londýně. Ta přišla o svého rabína (Anton Lesser), který zkolaboval během bohoslužby, na níž říkal, jak svobodná vůle je to, co člověka odděluje od zvířat a "svaté obětavosti" andělů.

A tato myšlenka svobodné vůle je tím hlavním poselstvím celého filmu. Když totiž na pohřeb přijede z New Yorku rabínova jediná dcera Ronit (Rachel Weiszová), vnese do komunity nevítanou rebelii a neklid. Ačkoliv film neprozrazuje hlavní důvod, je zjevné, že Ronit se od komunity oddělila a utekla "za normálním životem", přičemž její návrat není příliš vítán.

Brzy po příjezdu zjistí, že její dva blízcí přátelé z dětství Dovid (Alessandro Nivola) a Esti (Rachel McAdamsová) se mezitím vzali. Po mnoha letech, kdy žila opačný život, než ve kterém byla vychována, Ronit zjišťuje jak radikálně se oba světy liší. Zároveň však připomene Esti, že život není o tom, abychom ho žili tak, jak nám ho v mládí předurčili, ale o tom, jaký si ho chceme udělat my sami.

Ubíjející fundamentalismus

Téměř dvouhodinový snímek buduje svou atmosféru velice pomalu, začátek přijde leckomu zdlouhavý, ale režisér to má pod kontrolou. Silně a explicitně ukazuje, jak slepě ortodoxní dbaní na fundamentalismu dokáže člověka uvěznit, a ještě mu v hlavě nadhodit myšlenky o jakémsi rouhání. Esti si díky návratu volné Ronit uvědomí, že svoboda je přepych, který si nemůže, respektive bojí se si ho dovolit.

Už od začátku, kdy vidíme obě Rachel spolu na plátně, je divákovi jasné, že obě ženy mají svou minulost. V mládí spolu prožívaly víc než jen obyčejný kamarádský vztah, čas to ale odvál pryč. Pomalé znovusbližování mezi nimi je sice iritující, o to ale autentičtější.

Weiszová, jež film koprodukovala, hraje dceru, která se i přes svou lásku k otci vzbouřila, s naprostou lehkostí. Její dynamické a humorné poznatky směrem k tradicím židovské víry, zejména u večeře v den šabatu, pozvednou jinak potemnělou uloudanou stránku filmu, kde je vzepření se tradičním hodnotám absolutně nemyslitelným hříchem.

Lásce ale člověk neporučí a mezi Ronit a Esti se nakonec znovu vytvoří silné pouto. A to i přesto, jak režisér znázorňuje, nakolik víra dokázala Esti přeměnit v to, co nikdy nebyla a nikdy nebude. Nošení paruky či nic neodhalujícího oblečení jsou jen vnějším úkazem. Návrat lásky z mládí jí však připomene staré city, které nikdy neodezněly, jen byly okolím utlumeny. Možná zajdu až příliš daleko, když řeknu, že mi to v jistých směrech co do otázky svobody připomínalo tolik hrůzostrašný seriál Příběh služebnice. Zde ale svoboda existuje, jen člověk musí znovu vycítit právo se jí chopit.

Víra jako překážka ke štěstí

Lelio i přes excelentně vykreslenou atmosféru pokulhává v tempu. Ve střižně mohl ještě nějakých dvacet minut ubrat. Nicméně jeho celkové znázornění boje mezi vírou, láskou a svobodou, který člověk ve svém nitru vede, je díky lesbickému tématu o to uvěřitelnější a procítěnější. Film svým zaměřením možná místy působí až moc proti víře, zároveň její zvyky demonstruje dostatečně detailně a s respektem.

Víra je zde však antagonistou. Tou hlavní překážkou cesty za štěstím. Velký důraz kladený na soucit s postavami Ronit a Esti to jen umocňuje, obzvlášť když obě ženy ztvárnily tak fantastické herečky, jako jsou Weiszová a McAdamsová. Jestli to v konečném důsledku působí až moc jednostranně? Ani ne, vždyť právě onen nedokončený proslov rabína hned v úvodu ukazuje, že i v natolik silné náboženské komunitě se vlastnosti jako empatie, pochopení a tolerance neztrácejí.

Člověk prostě musí umět neustále nacházet balanc mezi kolektivitou a individuální svobodou. A ať už je sebevíc ponořen pouze do jednoho z těchto uspořádání, vždy se někdy najde někdo nebo něco, co mu ukáže cestu zpět. Pak už je jen na nás, jak zareagujeme.