Televizní premiéra
Santiniho jazyk honí transcendenci šestákovými motivy

Mystická detektivka s architekturou v hlavní roli je jistě výborný nápad. Jiří Strach minimálně způsobem "režírování" tuzemských barokních skvostů dokazuje, že se pro takový úkol hodí jako málokdo. Ale to by scénář podle knihy "českého Dana Browna" Miloše Urbana nesměl být jen snůškou šestákových motivů, chybějících motivací a instantních zjevení. Santiniho jazyk má premiéru 4. prosince večer na ČT1.

Režisér Strach má historická témata a mystiku zjevně rád: pro Českou televizi natočil podle scénáře "záhadologa" Arnošta Vašíčka trojdílnou dějezpytnou detektivku Ďáblova past, kterou naše veřejnoprávní stanice nedávno reprízovala. Nyní realizoval adaptaci knihy Miloše Urbana Santiniho jazyk. Jde o počin ze stejného těsta jako zmíněná trilogie: Strach se defibrilačními režijními zásahy pokouší probudit k životu mrtvě narozený příběh.

Nepravděpodobným hrdinou filmu je zaměstnanec reklamní agentury Martin: za jeho zachmuřeným výrazem lze číst nespokojenost z bilance Kristových let. Když se doslechne o slavném barokním architektu Janu Blažeji Santinim, vyrazí po jeho stopách a začne sbírat vzkazy, které Santini údajně ukryl ve svých stavbách. Ve hře jsou s ním profesor architektury, éterická blondýna, koketní bruneta a starožitník s copánkem, v patách mu je šéf z reklamky.

Santiniho jazyk lze vidět jako přehlídku scenáristických schválností. Martina k Santinimu přivede náhoda; proč se stane jím tak posedlý? Jednotlivé indicie se zjevují až komicky instantně - například jako stín čísla ze zábradlí, kolem nějž hrdinové jdou jako z udělání zrovna ve chvíli, kdy slunce svítí pod správným úhlem. Krok vpřed pomocí repliky "Řekl jste... elipsa?" je až cimrmanovsky legrační. Všechny postavy jsou "kupodivu" vždycky přesně tam, kde je jich potřeba, jedna například proto, aby kreativními způsoby mordovala nevinné nebožáky, kteří se na Martina byť jen opováží zvýšit hlas. (A proč se po něm ten chudák děda vlastně ohnal motykou?) Nejhlavnější otázka je tu stejná jako u všech podobných "dějepisných detektivek" včetně Šifry mistra Leonarda: proč vůbec někdo před staletími zanechával své svědectví tak komplikovaně a kdo si myslel, že po něm bude pátrat?!

Santiniho jazyk jako by byl totiž psaný od konce. Urban nenechá závěr vyplynout z předchozího děje, nýbrž od finále mechanicky klade dlaždičky, po kterých k němu můžou postavy od úvodních titulků přímočaře doskákat, aniž by se musely někde zastavit nebo nedejbože rozhodovat. Je to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce, s tím rozdílem, že tahle slepička ani nemusí nikam běhat, všichni a všechno k ní chodí samo.

Strach s takovým materiálem dělá, co může, ale protože je mu látka zřejmě blízká, těžko si od ní zachovává odstup a nevnímá její chatrnost. Jinak by přece nemohl natočit tak školácky naivní výjevy, jako když Martin pomocí kropičky nazná, že je vyvolený najít architektův vzkaz, načež mu jeho nohsledka Tereza div nepadne k nohám; kostelním portálem na hrdinovu tvář dopadne jasné světlo a ve dveřích se ocitne zjev s blond loknami a ve vlajícím bílém rouchu. Nad tím se samozřejmě nese andělský chór...

Santiniho jazyk nejlépe funguje jako road movie po českých a moravských architektonických skvostech - Zelené hoře, Panenských Břežanech, Kladrubech a dalších místech. Strach s kameramanem Martinem Šecem tamní stavby ukazují doslova v nejlepším světle a přesně vědí, po kterém detailu kdy sáhnout. K tomu se divák od zmíněného profesora dozví i spoustu zajímavých doplňujících informací. Bohužel je na to naroubovaný příběh, na jehož konci se zainteresované postavy tváří, jako by se dozvěděly cosi zásadního a prožily něco nesmírně povznášejícího. Těžko říct, kde k tomu přišly, ale z Urbanovy předlohy to jistě nebylo.