Rozhovor
Lyuben Petrov: Umění je zrcadlem světa, kterým vždy bylo a bude

Systematicky se zabývá figurativní malbou. Vystavuje po světě, pomáhá s organizací výstav a vyučuje ve svém pražském ateliéru Art Fabrika. O vlastní ikonografii a o tom, jaké to je, být zahraničním umělcem na české scéně, promluvil a poskytl rozhovor pro on-line deník TÝDEN.CZ bulharský výtvarník Lyuben Petrov.

V poslední době jste hodně vystavoval. Prozradíte na jakých místech a o co šlo?

Výborná výstava proběhla minulý rok v galerii GASK (Galerie Středčeského kraje, pozn. red), kde jsem prezentoval sérii obrazů s názvem FATA MORGANA. Jde o pojmenování jedné špatné víly žijící v lese, v přírodě. Pro mě, jako cizince a v podstatě ekonomického migranta, který se snaží prosadit na české výtvarné scéně, znamenalo vystavovat v GASK obrovský úspěch. Jsem moc rád, že si takový prostor s bohatým muzejním programem vyšetřil místo a čas právě na mě.

Delší dobu jsem odmítal vystavovat v Bulharsku. Tamní scéna je menší a ekonomicky se jí tolik nedaří. Uvědomil jsem si však, že bulharské publikum se nesmí odmítat, a na celou věc jsem změnil názor. K několika výstavám tedy došlo i v mém rodném městě Burgas. Moji tvorbu za poslední 2-3 roky jsem představil také v galerijním prostoru Dům Michal v Ostravě, kde obyčejně prezentují jen čeští umělci. Na začátku roku 2019 jsem měl rovněž expozici v Montrealu, kam jsem se těšil - na novou zem, lidi a reakce. Umění dělám pro sebe i pro lidi. Reflektovat svět a zjistit, jak on reaguje na mě - o to jde.

Přibližte prosím trochu FATA MORGANU a váš poslední cyklus, na kterém jste pracoval.

Všechny mé obrazy jsou velkoformátové figurální malby. Jsou expresivní, zajímá mě figura a příběh. Spojuji komiks s mytologií a kombinuji to s mým, řekněme, trochu zvláštním humorem. Sarkasmus hýbe současnou dobou, zároveň ale umění vidím jako zrcadlo světa, kterým vždycky bylo, a doufám, že i bude. Na základě podobných myšlenek vznikla i série FATA MORGANA. Když jsem byl na dovolené na Kubě, inspiroval mě tamní prales a to, jak se chovali lidé kolem. Prales fungoval pouze jako hezké pozadí, ke kterému člověk nemá velkou vazbu. Turisté se fotili s palmou, orchidejemi či bambusem, ale šlo jen o kulisu. Spojení s přírodou, které lidé měli před padesáti, sto či dvě stě lety, už neexistuje.

Napadl mě tehdy motiv pračlověka-predátora, který se navrátil do přírody. Pracoval jsem s tím, jak ji vnímá, žije v ní, loví, učí se od ní, aby se s ní znovu spojil. A propojil jsem to s koncepcí slovanské mytologie, ze které vychází bytost Jezinka - v Bulharsku jim říkáme Samodivy. Ta, přestože je hodná, může být viděná jako děsivá, špatná, nebo dokonce jako víla schopná zabíjet. Mým záměrem bylo vytvořit jakési nové slovanské hrdiny současnosti, kteří žijí v přírodě a komunikují s ní. Chtěl jsem také, aby FATA MORGANA (jejíž jméno vychází z latiny či italštiny, což můžeme volně přeložit jako "zlá víla") zároveň vypadala jako současná žena, mající na sobě například oblek nějakého designéra. Ten fór se mi líbil. Šlo mi o to, aby vznikl nějaký nový směr či druh vizuální bytosti.

Poslední cyklus zpracovává ekologická témata. Moji hrdinové jsou tentokrát spojeni se včelami. Pro mě, současnou vědu i přežití celého lidstva jsou včely důležité. Podle určitých výzkumů bychom bez nich na Zemi zahynuli do sedmi let.

Vaše práce zobrazuje svět, jak jej vidíte. Zasazujete do obrazů také osobní příběhy?

Určitě ano. Umělec je citlivá bytost, která se inspiruje vším možným. Má jisté city, chápání a zkušenosti, které pochází například z dětství. Mé dětství a mou imaginaci ovlivnila moje babička. Vyprávěla mi strašidelné historky o vílách, dracích, které v žádné knize nenajdete. Jako maličká zažila spoustu věcí a představila mi svět mystických hrdinů, se kterými ve svém díle pracuji dodnes.

Vyrostl jste v Burgasu, studoval v Sofii i v Brně, nyní žijete v Praze. Jak vnímáte Českou republiku coby umělec?

Žiji zde skoro jedenáct let. Přišel jsem do Brna v roce 2008, nešel jsem hned na magisterské studium, tak jsem byl rok na volné noze a pracoval na různých kulturních projektech. Pokud bych měl srovnat bulharskou a českou uměleckou scénu, myslím si, že je to podobné - je těžké živit se uměním. Kamarádi z Bulharska, kteří žijí v Berlíně, tvrdí, že také tam je těžké se prosadit. Řekl bych však, že nemusíte mít doma obraz žádných velkých jmen. Stačí občas podpořit nějakého studenta umění koupí obrazu, a hned jsme někde jinde.

Zajímají vás jiná média než malba? Sochařství či audiovizuální tvorba?

O malbě se říká, že je královna. Já budu asi vždy malovat na dvourozměrnou plochu, občas dělám suchou jehlou nebo zkouším různé grafické přístupy. Párkrát jsem vytvářel sochu, k tomu je však třeba velký ateliér. Obraz je mnohem snadnější uskladnit, navíc ho jde lépe prezentovat, prodat. Mám ale spoustu jiných nápadů, které bych chtěl realizovat. Rád bych pokračoval ve vystavování v cizině, jsem takový idealista - rád bych tvořil obrazy, které mají smysl.

Důležité je tvořit, ale také šířit. S uměním pomáháte dalším lidem tím, že vyučujete kresbu a malbu ve svém ateliéru.

Mám soukromé výtvarné kurzy, které dělám pátým rokem. Snažím se předávat dál své řemeslo a pomáhám studentům organizovat výstavy. Sám vím, jak je náročné uspořádat výstavu, aby vám někdo věřil, vystavil vás a pomohl prodat vaše dílo. A s tím bych rád pomáhal i do budoucna.