Úctyhodné jubileum
Meda Mládková oslaví sto let. Nesmíte se vzdávat, říkává

Obrovská vnitřní síla a energie umožnila Medě Mládkové zasvětit život kultuře a podpoře umělců z bývalého Československa, kterým totalitní režim nepřál. Na pohled subtilní dáma spolu s manželem Janem Mládkem shromáždila jednu z nejvýznamnějších sbírek středoevropského umění, v Praze pro ni vybojovala budovu a založila muzeum, zachránila i Werichovu vilu. V neděli oslaví úctyhodné sté narozeniny.

Za jejím pozoruhodným životním příběhem stojí půvab, kouzlo osobnosti, jakož i neúnavné prosazování svých cílů: "Já jsem vždycky všechno dotáhla. Ale pamatujte si, že to vyžaduje velkou odvahu. Co chcete, to můžete. Jen to nesmíte vzdávat," tvrdí paní Meda, která většinu života strávila v zahraničí, přesto pro ni rodná zem byla stále důležitá.

A jedinečný byl i její způsob prezentace shromážděných uměleckých děl. Dům Medkových ve Washingtonu se stal jakýmsi salonem alternativního Československa. Místem, kde se setkávali politici, umělci, intelektuálové a osobnosti veřejného života.

A později v Čechách se paní Meda urputně snažila o moderní přestavbu Sovových mlýnů v Praze na Kampě a postarala se i o záchranu Werichovy vily a její zpřístupnění veřejnosti.

S Františkem Kupkou, možná nejznámějším českým malířem ve světě, ji osud svedl dohromady roku 1956 v Paříži, kde studovala kunsthistorii a dostal se jí do rukou jeden jeho obraz. Vydala se Kupku, žijícího v Paříži, navštívit, a v jeho ateliéru poprvé v životě prožila opravdové vzrušení z umění. Z dosahu jeho děl se již nevzdálila.

Tančila v kabaretech

Život do svých rukou uchopila slečna Meda údajně již v mládí, když se vzepřela otcově vůli a prosadila si studium v Paříži. Narodila se 8. září 1919 v Zákupech v severních Čechách.

V mládí tančila v kabaretech v litevské Klajpedě či ve Vídni. Hned po válce prý kvůli otřesným zážitkům, které souvisely s odsunem Němců, odešla do Švýcarska. V Ženevě vystudovala ekonomii a podílela se na vydávání časopisu Současnost. V Paříži vystudovala dějiny umění a založila první československé exilové nakladatelství Editions Sokolova. Vydala mimo jiné statě Ferdinanda Peroutky a knihu o Toyen.

Tato práce ji přivedla k setkání s budoucím manželem Janem Mládkem, který jako mladý ekonom v Paříži přispěl na činnost nakladatelství, ale jen skromně. A tak jej slečna Meda osobně navštívila a požádala o větší příspěvky. "Trvalo mi tři roky, než jsem ho přesvědčila, že jsem pro něj ta nejlepší žena," prozradila v talkshow Jana Krause.

Provdala se za něj a s Mládkem, který většinu života pracoval v Mezinárodním měnovém fondu, kde řídil oddělení pro transformaci ekonomik v Africe, procestovala celý svět: "Když jsme byli spolu, nejvíc mě bavilo si s ním povídat, diskutovat." Z cest vozila další umělecké předměty.

V 60. letech se jela podívat do rodné země. Objevila moderní umění za železnou oponou a rozhodla se místním umělcům pomoci - přesvědčila Fordovu nadaci, aby pro ně založili šestiměsíční stipendium. Řadu obrazů těchto malířů i sama koupila.

Šířila tak ve světě slávu Adrieny Šimotové, Vladimíra a Věry Janouškových, Vladimíra Kopeckého, Karla Nepraše, Zdeňka Sýkory, Běly a Jiřího Kolářových, Magdaleny Jetelové a dalších.

Po smrti manžela v srpnu 1989 Mládková na jeho přání celou kolekci věnovala Praze. Po revoluci pro ni vybrala zchátralou budovu Sovových mlýnů na pražské Kampě a založila Nadaci Medy a Jana Mládkových. Význam daru ale postupně přehlušil vleklý spor s úřady o konečnou podobu budovy. Někdejší ředitel Národní galerie Milan Knížák prý Mládkové napsal, že si své obrazy může "naložit do amerického octa". Muzeum bylo otevřeno na podzim roku 2003.

Kromě mužových příjmů dokázala paní Meda i vydělat dost peněz sama. V prominentní washingtonské čtvrti kupovala zchátralé domy, moderně je opravovala a vybavovala starožitným nábytkem z bazaru, který zrenovovala, a posléze obratem dobře prodala. Výtěžek odkázala rovněž Museu Kampa.

Vedením Nadace pověřila paní Meda v posledních letech dlouholetého přítele a spolupracovníka Jiřího Pospíšila. A to způsobem, který Pospíšil označuje za typický pro ni: "V pořadu ČT vyhlásila, že mně Museum Kampa předává. Na otázku redaktorky, zda o tom vím, odpověděla, že ne, ale že s tím určitě budu souhlasit."