Výročí úmrtí
"Něžný barbar" Boudník: osobitý umělec a Hrabalův přítel

Krásu nalézal v továrním odpadu, proslul jako experimentátor s grafickými technikami a založil i vlastní umělecký směr - explosionalismus. Malíř a grafik Vladimír Boudník byl rovněž nezapomenutelnou postavou z próz svého přítele, spisovatele Bohumila Hrabala. Jeden z nejoriginálnějších tuzemských umělců minulého století předčasně zemřel před 50 lety, 5. prosince 1968.

"Každý z vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti," hlásal například v jednom ze svých manifestů explosionalismu. V tomto duchu se pak Boudník vydával do ulic na různé happeningy a improvizované přednášky, aby své vize demonstroval lidem. Na oprýskaných zdech dotvářel skvrny, nebo je překresloval na papír. Pro někoho byl bláznem, jiné přinutil přemýšlet nebo i tvořit.

Pro explosionalismus je specifické přesvědčení, že umění je součást života a člověk (nejen umělec) má svou obrazotvornost používat vždy a v plné míře. Boudník napsal tři manifesty tohoto směru, které ve stovkách kopií rozesílal do redakcí, škol a na úřady. Později se proslavil zejména strukturální grafikou, ale byl také činný literárně, psal povídky-reportáže, věnoval se i experimentům s fotografií.

Narodil se 17. března 1924 v Praze. Vyučil se nástrojářem a po návratu z totálního nasazení v Německu vystudoval Státní grafickou školu. Jeho tehdejší práce, tvořené většinou technikou linorytu a dřevořezu, odrážely Boudníkovu válečnou a poválečnou zkušenost. V roce 1950 se v kladenských hutích, kde pracoval jako brigádník, seznámil s Hrabalem. Vzniklo oboustranně inspirativní přátelství.

Literát mu na nějaký čas poskytl i jednu z místností, které tehdy obýval v pražské Libni. Často za nimi docházel také básník Egon Bondy a další umělci. Centrem jejich debat byly i přilehlé hospůdky či Automat Svět. Hrabal také Boudníka využil jako předlohu pro své literární postavy, včetně známého Něžného barbara. Ve zfilmované povídce Automat Svět si výtvarník dokonce zahrál sám sebe.

Boudník pracoval v ČKD Vysočany (1952), nejprve v propagaci, později jako nástrojář a dílenský rýsovač. Pro někoho nehostinné industriální prostředí si překvapivě zamiloval a udělal z něj zdroj své tvůrčí inspirace. Odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky či šrouby lisoval a vtloukal do plechových plátů, které pak ještě propaloval autogenem, rozrušoval je vrypy nebo údery kladiva.

Ze vzniklých kovových matric pak Boudník tiskl své specifické abstrakce, takzvané aktivní grafiky. Každý tisk byl procesem tvorby, vznikal v jiném okamžiku a za jiného rozpoložení. Dalším z výtvarníkových objevů byla i magnetická grafika z poloviny roku 1965; její reliéf byl tvořen kovovými pilinami, uspořádanými pomocí jednoduchých operací s magnetickým polem.

Grafické listy neprodával, ale po stovkách rozdával svým přátelům z tehdejšího undergroundu či spolupracovníkům z fabriky. V dělnické kantýně také Boudník uspořádal i svou první výstavu, jednu z mála, jichž se za života dočkal. Ve větší známost pak vešel až po světové výstavě Expo 1958 v Bruselu, kde sklidil obrovský úspěch. Vystavoval například ve Varšavě, v Lublani nebo v New Yorku.

Ke konci svého života Boudník trpěl uměleckou krizí i psychickými problémy. V roce 1968 byl nalezen oběšený ve svém pokoji na klice u dveří. Bylo mu pouhých 44 let. Jeho tragický skon ale nebyla, jak se traduje, sebevražda. "Pro Boudníka byla především láska pokušením smrti, chtěl prožít oboje, stranguloval se (přiškrtil) a zahynul," napsal historik umění a kritik Jindřich Chalupecký.

Po výtvarníkovi je pojmenována Cena Vladimíra Boudníka, která se od roku 1995 uděluje za významný tvůrčí přínos v grafické tvorbě. Jejími laureáty se stali například Květa Pacovská, Karel Malich, Dalibor Smutný, Oldřich Kulhánek nebo František Hodonský.