Památník 17. listopadu na Národní třídě hajluje a fuckuje

Jedno z autentických míst vztahujících se k událostem 17. listopadu 1989 má nečekaně novou tvář. Pamětní deska instalovaná v podloubí na Národní třídě v neděli odpoledne, během posledního dne "velkého listopadového týdne", změnila svoji podobu.

Lišta, na které jsou umístěné ruce se symbolem vítězné "viktorky" se z obou stran protáhla. K 17. listopadu 1989 přibyl ještě týž den roku 1939 a letošní úterý, kdy se slavilo dvacáté výročí událostí sametové revoluce. Také prstová symbolika se zmnožila. Nad rokem 1939 ruce hajlují, nad letošním datem se tyčí fuckující prostředníčky.

ČTĚTE TAKÉ: Umělecké balíky sena vyděsily reportéry Novy

Autorem ironicky poupraveného pomníku je Roman Týc. Je to jeho první velká akce od roku 2007, kdy v Praze během Velikonoc vyměnil zhruba padesát panáčků na semaforech pro chodce. Nejnovější počin nazval prozaicky Není co slavit.

"Celou tu věc je třeba vnímat v souvislostech," řekl Roman Týc on-line deníku TÝDEN.CZ. "Ta deska prostě sama vybízela k doplnění informace. Všechny ty ruce jsou český, na rozdíl od gest, která ukazují. Není od věci uvědomit si to, co se tady dělo a děje v kontextu. Češi hajlovali tenkrát, konec konců dělají to i dnes, vítězná viktorka po letech možná zase až tak vítězná není, prostředníček neváhal vztyčit premiér Topolánek a zaštítil se jím veřejně i Karel Gott. To taky o něčem vypovídá."

Improvizované odhalení nové podoby pomníčku doplnila ironická báseň kolážovitě složená z řádek písní, které provázely dějiny republiky. Zazněla v ní stejně tak otázka "kde domov můj" jako povzdech "ach synku synku", provolání "již vzhůru psanci této země", úpěnlivé přání "ať mír dál zůstává s touto krajinou" i to kolovrátkové "já chci žít nonstop".

Stranou nezůstalo ani sdělení, že bílej jezdec jede tmou a konec se odehrál v naději, že jednou budem dál.

Celek působí kompaktně, neporušeně, tak, jako by byl v této podobě instalován odjakživa. Ruce na pomníčku se prolínají, přirozeně do sebe přecházejí a jako by spolu i komunikovaly. Moře svíček a oficiální věnce na chodníku před deskou posouvají celou věc ještě dál. V přítmí podloubí se odehrála pouze drobná změna, kterou zaregistroval jen málokdo z kolemjdoucích. Lidé před novým památníkem dál zapalovali svíčky. Nutno dodat, že i ti, co si všimli, co na něm doopravdy stojí.

Foto: Karel Šanda