Švýcarská umělkyně
Shendra Stucki: Umění nemusíte chápat, ale cítit. Stačí být člověk

Autorka žijící v Mexiku se věnuje kolektivním interaktivním instalacím, sociálním i ekologickým projektům, digitální koláži, kresbě, malbě, videoartu a vystavuje různě po světě. Rozhovor o umění, životě v Praze a její tvorbě pro on-line deník TÝDEN.CZ poskytla švýcarská umělkyně Shendra Stucki.

Poslední dobou jste hodně cestovala, pracovala na mnoha projektech po světě. Můžete čtenářům přiblížit svoji tvorbu?

V poslední době jsem cestovala mezi Prahou, Švýcarskem, Itálií a Mexikem. V Praze, ve které jsem žila téměř pět let, jsem vytvořila stálou instalaci pro undergroundový klub Centrála v pražských Holešovicích. Použila jsem část své předchozí instalace, První strom (The first THREE), a výtvarně pojednala pódium i taneční parket. Využila jsem bílých a černých kabelů, neonového světla a akrylovými barvami jsem vymalovala koridor. Vše simuluje rostliny a přírodu vytvořenou z elektrických kabelů. Pracovala jsem na více nástěnných malbách, v jedné v pražské restauraci jsem vycházela z plátna, které reprezentovalo město Řím, bylo provedené v monochromatických barvách. Pokračovala jsem v malování zdi za obrazem červenou barvou. Linie získaly geometrický, fraktální charakter.

Ve Švýcarsku jsem spojovala elektrické kabely s odlitky z betonu. V rámci sdružení La Nef jsem vytvořila instalaci ve starém kostele v Noirmontu, kde se představuje současné umění. Z podlahy se vynořují betonové ruce a z každé vede kabel jiné barvy směrem ke stropu chrámu. U každé paže je uvedeno jméno, věk a informace o osobě, která ruku k odlévaní propůjčila. Každý odlitek je jedinečný, výroba ruky trvala vždy osm minut. Během této doby jsem se dotazovaných (lidé z regionu) ptala na to, co si myslí o umění, instalacích a faktu, že se stanou součástí kolektivní instalace. Můj poslední projekt vznikl v Kalábrii v Ekologickém parku Arghillà fort na Face Festivalu. Vyrobila jsem tady strom z kalabrijských kabelů, byl dva a půl metru vysoký, s deseti metrovými kořeny. Jeho vytvoření mi trvalo šest dní, a to s nejlepší možnou železnou konstrukcí.

S jakými materiály ráda pracujete a jaká témata vás zajímají? Co vás inspiruje?

Miluji práci s recyklovatelnými materiály, jsou dostupné a ekologické. Líbí se mi, když vdechnete odpadu nový život. Umění lze vytvořit z čehokoliv, co najdete po cestě domů. Kabely jsou velmi poddajné, hýří barvami a mohou sloužit jako třídimenzionální kresebný prostředek vycházející z dvourozměrného média a šířit se volně prostorem. Začala jsem používat beton, protože je odolný, mohu ho lít a zpracovat do různých forem. Ráda bych ale našla přírodní materiál, který je ekologický a biologicky rozložitelný. Už dlouho mám nápad začít pracovat se dřevem, mrtvými stromy nebo s částmi použitého nábytku.

Natřela bych barvou mrtvé stromy, odhozené na chodník, i ulici kolem a dala situaci nový smysl. Líbí se mi představa 3D pouličního umění. Jsem přesvědčená, že umělec pracující s objekty má hledat nové materiály. Inspirují mě mé kresby. Zachycuji v nich své zážitky a pocity, které souvisejí s lidmi, na kterých mi záleží. Fascinuje mě temnota a to, jak se lidé občas ztrácejí sami v sobě. Ve svých dílech užívám barev, kontrastu a ironie, abych této negativitě čelila. Inspiruje mě příroda a rozdíl mezi ní a umělostí, také vztah člověka s přírodou. Podle mého jsme všichni propojení a nic se neděje bezdůvodně. Společně jsme všichni silnější, a proto vytvářím kolektivní umění a interaktivní instalace. Ráda jsem ve svých sděleních přímá, aby byla co nejvíce univerzální. Umění není třeba chápat, ale cítit. Jeden nemusí mít vzdělání nebo kulturní zázemí, aby umění cítil. Stačí být člověkem.

Žila jste v Praze, jak vás zná české publikum?

Mezi Čechy jsem se cítila od začátku vítaná, snad s výjimkou byrokracie (ta je ale v každé zemi) a že se mnou nikdo nechtěl mluvit anglicky. Jako člověku a umělkyni mi ihned věřili a poskytli mi přístup ke svým osobním i veřejným prostorům. Protože jsem výtvarně upravila pražský klub a mé první instalace byla videa, snadno jsem se seznámila s lidmi, kteří se věnovali VJingu a sama jsem se v tomto odvětví zlepšovala. Zalíbila se jim moje práce i povaha, a já se zcela zamilovala do jejich estetiky a způsobu, jakým vytvářeli obrazy a umění. Pravděpodobně z toho důvodu si navzájem tak dobře rozumíme.

Kabely, baletky a vojáci... To jsou motivy, které se ve vaší práci objevují v průběhu let. Sama se občas oblékáte jako pilotka. Čím si tyto převleky a leitmotivy vysvětlujete?

Vždy mě bavilo oblékat se jako nikdo jiný. Když jsem byla dítě, matka se vždy těšila, v jakém převleku půjdu zase na karneval. Vždy to bylo překvapení a pokaždé trochu divné. Jednou jsem chtěla být Wendy z Addamsovy rodiny a děsit ostatní pohledem, jindy se převléct za muže, aby mě nikdo nepoznal: převlékla jsem se za mocného, elegantního boháče. Dnes spíše platím za novou Cindy Sherman - lidé se mě hodně ptají, zda jsem to na svých fotografiích já. Líbí se mi, když si nejsou jistí, zda jsem muž či žena. Sama se cítím být někde uprostřed a líbilo by se mi být obojí.

Proto používám postavy tanečnic a vojáků, představují mou ženskou a mužskou stránku. Tanečnice jsou elegantní, silné a přitom delikátní v pohybu. Vojáci mají zase smysl pro čest, a touhu uvést věci do stavu, v jakém by měly být. Oba protagonisté jsou bojovníci a oba mohou být svým protějškem, muž tanečník a žena vojínka. Dohromady tvoří perfektní pár a romantický symbol. Sama se občas oblékám jako pirát (představuje divokost a svobodu) či pilotka a některé mé ikonické postavy mají na sobě padák. Z legrace tedy říkám, že mám 3P.

Momentálně žijete v Mexiku. Jak prostředí ovlivňuje vaše dílo a vás jako evropskou umělkyni? Plánujete v Mexiku zůstat, nebo vám cestování pomáhá tvořit?

Co žiji v Mexiku, začala jsem malovat a používat více barev, těžím ze zdejší tématiky - přírody nebo aztéckých symbolů. Za začátku jsem se věnovala pouze digitálním kolážím, protože počítač byl mým jediným nástrojem. Pak jsem ale začala s instalacemi a dbám na to, jak je vytvářím a prezentuji. Vše funguje dobře. Umím si tedy představit, že bych v Mexiku zůstala, i když netuším, zda navždy. Miluji změny a místa, kde mohu bez problému tvořit, opustit je a mít možnost se vrátit. V tuto chvíli mám podepsanou smlouvu na 18 měsíců s galerií, která mě bude prezentovat, takže to vypadá, že se ještě chvíli zdržím.

Cestování mi ale hodně pomáhá. Odejít z Evropy někam, kde jsou velké občanské problémy a nefunguje vláda, mi dalo motivaci probudit místní lidi. Učím je vidět věci trochu jinak a sama jsem se od nich naučila, jak se usmívat, když stojíte tváří v tvář katastrofě. Pokud chcete kamkoli odjet a šířit svojí vizi, musíte poznat svět jako celek. Musíte se učit, vidět, co jste dosud neviděli,a cítit nepoznané. Otevřít oči a mysl, abyste je otevřeli jiným.

Čím se podle vaší zkušenosti liší mexická, česká, italská a švýcarská umělecká scéna? Která vám sedí nejlépe?

Nikdy jsem se nesoustředila na výtvarnou scénu, spíše na to, jak na mě místa působila. Švýcarsko se mi zdálo hodně konzervativní, pokud nezapadáte, máte smůlu. Důležité je, kdo jste, koho znáte a kolik máte peněz. V undergroundové scéně v Praze je síla, také tady cítíte trochu nejistoty, žárlivosti i snahu být nejlepší. V Mexiku milují evropský přístup, jsme pro ně bílí bohové. Všichni by se mnou chtěli pracovat, protože jsem žena ze Švýcarska, na to jsem však opatrná. Mexiko vidím jako velkou zemi plnou možností, kde v jednu chvíli pracujete v bláznivé undergroundové galerii v nebezpečné čtvrti, a druhý den v noblesní výstavní síni, sponzorované dvěma bankami. Líbí se mi ten kontrast. Důležitější je pro mě ale cítit se dobře, mít ráda zdejší lidi a být sama sebou. Zbytek je umělecký trh, přístup galerií a povrchní divadýlko.

Na co se z vaší strany můžeme těšit do budoucna?

Zahajuji spolupráci s novou galerií a dělám pro ně dvě stálé instalace. Tento listopad chystám kolektivní výstavu a příští rok první sólo expozici. Také spolupracuji s mnoha ženami na projektu, který hájí postavení žen a bude informovat. Dále se podílím na sociálním projektu s jednou mojí kolektivní interaktivní instalací, kdy se místních obyvatel ptám, co je činí v Mexiku šťastnými.

Čeká mě velká naučná a interaktivní instalace s mojí kamarádkou fotografkou a chystám ediční projekt pro svůj katalog a uměleckou dokumentaci s redakcí galerie. Ráda bych vytvořila několik instalací pro Švýcarsko a pro Festival Ecolandia v Kalábrii, kde bych také pomáhala s organizací. Pohrávám si rovněž s myšlenkou festivalu v Mexico City, který lze navrhnout také ve Švýcarsku a Japonsku. Budu spolupracovat s přítelem sochařem, je Francouz, v Peru. Mám několik projektů i s DJi (vj show a video instalace) a pořád se chci stát tatérkou. A dál? Však zůstaňte na příjmu, protože jsem určitě na něco zapomněla.