Bob Klepl nebere herectví moc vážně, partnerku má pro radost, peníze utrácí za cestování, luxuje jednou denně (po večírku dvakrát) a přiznává, že je premiérový kvartální alkoholik.
Teď měla premiéru hra Kutloch aneb I muži mají své dny, kde se řeší těžký úděl muže v současném světě. Jak se vám o tak velké věci hraje?
Ona zase není tak obrovská. Je to především komedie. Kutloch vlastně řeší to, jak dlouho trvá, když jde chlap s manželkou nakupovat do nákupního centra. Jestli to zvládnou za čtyři, nebo za pět hodin. Postava, kterou hrají Filip Blažek a Roman Štabrňák, tvrdí, že to dají za hodinu. Já jsem stará garda a stojím si za tím, že je na to potřeba pět hodin, jinak se manželka neukojí. Za kolik byste vy dala obchoďák?
Nevím. Pět minut? A vy?
To není pro ženu typické. Já jsem schopen i auto koupit za patnáct minut.
Jaké máte auto?
Škodovku. Jdu kolem autoprodejny a prostě koupím. To také není zrovna mužský přístup.
Muži to ostatně dnes nemají lehké, aspoň soudě dle Kutlochu. Cítíte to také tak?
Já ne. Já totiž tím, že žiju tak solitérně, nejsem zrovna klasický případ. Vždyť já i tu partnerku mám jen a pouze pro radost. Jinak si vařím, peru a uklízím sám...
A navíc i extrémně rád luxujete!
No... to už je ale úchylka. Můj kolega Honza Kraus vždycky říká, že furt vařím, furt uklízím - mám asi nějaký problém v rozkroku. Že jsem prostě divnej chlap. A jedna psycholožka mi vysvětlila, že je to nějaký sací reflex z mládí, prostě pořád musím sát. Navíc žiju na vesnici, kde máme zvířata a doma se zásadně nezouváme. A já pak musím luxovat.
Jak často?
No tak jednou za den. Ve výjimečných případech dvakrát, ale to jen když je po nějakém mejdanu. Já totiž dělával dřív hrozně rád večírky, navařil, napekl - to byly doby, kdy u mne často byli kolegové z představení Nahniličko - Kraus, Chýlková, Žluťák, Holubka, Issová.
S Evou Holubovou jste velký kamarád. Prý vám dokonce dohodila svou psychiatričku, když jste měl jako ona problém s alkoholem. Ještě k ní chodíte?
Ne, už ne. Já jsem takový premiérový kvartální alkoholik, rád se po premiéře v divadle napiju. Už mě to baví jen sem tam občas. Ale psychiatričku paní doktorku Pekárkovou doporučuji jiným. Stal se ze mě takový pes záchranář. Ani s Evou se teď moc nevídáme.
Vy o sobě tvrdíte, že neděláte umění, že jste komerční herec. Je to tak?
Rozhodně ano. Ale to už neřeším. Ona se změnila doba. Kdo je dneska vlastně umělec? Ano, je jich tady pár mezi námi. A to jsou velcí herci. A hodně si jich vážím. Ale když si to člověk vezme, tak herec z Národního a herec Klepl, který už je na volné noze, dělají oba nějaký komerční věci nebo seriály. Tak to prostě je. Jen je vždycky příjemné, když se u toho sejde dobrá parta lidí. Pak si nepřipadáte, že jdete vyloženě jen po penězích. A taky se pěkně vyblbnete. Ale ani v tom nevidím nic špatného.
Nevyčítají vám kolegové, že o tom mluvíte takto upřímně? Bez schovávání se za umění?
Ne. Oni i velcí herci se už musejí nějak živit. Samozřejmě, že se někdy někdo ozve, že třeba dělám nějakou show v televizi a ta je fakt pitomá. Ale já s tím souhlasím. Už často jsem se sám v skrytu duše i styděl.
Máte teď na mysli televizní soutěž Bubo Bubo?
Třeba tu. U ní musel poznat i ten, kdo mě nezná osobně, že tam Klepl není Kleplem. Naštěstí to brzy pochopili i ti důležití a stáhli to. Přiznávám, že jsem byl rád.
Takže moderování už ne?
Ne, už to dělat nechci. Neumím to. Představte si, že mi dokonce jednou nabídli, asi před deseti lety, abych právě s Evou Holubovou moderoval Českého lva. A já jsem tehdy panu Vachlerovi řekl: Ježíšmarjá, to ani náhodu. To bych se úplně zbláznil. Přímý přenos, to by byla moje smrt.
Celý rozhovor s Bobem Kleplem si přečtete v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 26. července 2012.
