Zdeněk Troška: Co si myslí kritici, je mi zcela u…
Pane režisére, povězte nám něco o svém dětství. Byl jste společenský rošťák, vůdce smečky, nebo přemýšlivý samotář?
Jaké může mít dětství kluk na jihočeském venkově? Nádherné! Od rána do večera venku, v přírodě, od jara do podzimku jsem pásl s dětmi ze vsi krávy za humny, chodil se koupat do rybníka pod lesem nebo dolů na řeku, v zimě sáňkoval a lyžoval na palouku nad vsí. V pasekách a lesních roklích jsme si stavěli různé bunkry, ze sněhu budovali velká iglú, prostě radost největší. Byl jsem velmi živé dítě, společenský rošťák, jak říkáte. Do přemýšlivého samotáře jsem měl daleko. Nedávno jsem na půdě vyhrabal žákovskou knížku ze čtvrté třídy – 27 poznámek jen za druhé pololetí! Vyrušuje při vyučování, nedává pozor, je hlučný, pořád se směje…
U nás v Hošticích byla silná ochotnická scéna, kterou vedla paní režisérka Sládková, a my neustále něco nacvičovali, hráli scénky k nejrůznějším výročím, dětské role v divadelních kusech pro dospělé, zpívali a tancovali v souboru Skřivánek, v kostele vánoční koledové mše, navíc jsem docházel asi do dalších pěti šesti kroužků – výtvarného, turistického, tanečního, pěveckého, fotografického –, takže jsem ani neměl čas zlobit. Ale hlavně: třikrát týdně jsem seděl za korunu v první řadě v hoštickém biografu na faře a viděl snad všechny filmy té doby, protože televize do Hoštic vstoupila až v roce 1963.
Co nebo kdo ve vás vzbudil touhu natáčet filmy? Když jste dospíval, oslovily vás více filmy české nové vlny, nebo komedie Václava Vorlíčka či Zdeňka Podskalského?
Film pro mě byla magie, nic krásnějšího na světě neexistovalo! Tenkrát jsem vůbec nebral v potaz nějaké režiséry anebo herce, prostě jsme sledovali příběh a tím to haslo. Asi až v patnácti jsem si uvědomoval jména Krška, Podskalský, Frič, Zeman, ale nepřikládal jsem jim žádný větší význam. A o nějaké nové české vlně nebylo řeči, tady na vsi nikdo nevěděl, co to je. Bral jsem film jako takový, ať ho točil Petr, nebo Pavel. Závěrečné titulky se nečetly, stejně jako dneska – film skončí, lidi prchají ze sálů nebo doma okamžitě přepínají na jiné kanály. Vždyť mnohé televize závěrečné titulky samy odstřihnou, maximálně tam dají ve třech vteřinách napsané tři titulky, které prostě nikdo nestačí přečíst. To zřejmě kvůli právům – byly tam titulky? Byly. Tak co?
Vzpomínám si, že mně z té doby z českých filmů utkvěly Podskalského komedie Bílá paní a Světáci, Fričova Hvězda zvaná Pelyněk, Vláčilova Ďáblova past, Filipovo Utrpení mladého Boháčka, Vorlíčkovy a Lipského komedie, z cizích třeba Evangelium svatého Matouše, Angelika, Mary Poppins, Jáma a kyvadlo, Balada o vojákovi, Člověk obojživelník. Prostě chodit do kina byla radost, za korunu! Ale nejradši jsem měl pohádky, hrané i kreslené. Učarovala mi tvorba Jiřího Trnky, jeho Staré pověsti české považuju za nejlepší český film všech dob, stejně jako mě dojímal i Bajaja s krásnou hudbou Václava Trojana. Ruská kreslená Sněhová královna nebo Koníček Hrbáček, co mohlo být krásnějšího?
O vašem studiu ve francouzském Dijonu toho mnoho nevíme. Mohl byste poodhalit trochu více? Jak jste se tam dostal, jak dlouho jste tam studoval, co vám to přineslo a mělo to nějaký vliv na vaše pozdější studium na FAMU?
Bylo to v roce 1968, v době závanu demokracie pražského jara, radosti z pocitu volného vydechnutí, kdy se opět otevřely československé sekce ve Francii, které tam v roce 1920 založil prezident Beneš a kde jako první studenti byli Jiří Voskovec a Raoul Schránil. Za války a po roce 1948 byly zavřené, až v roce 1966 se znovu otevřely. Chodil jsem v té době na strakonické gymnázium, humanitní větev, kde jsem měl jako první jazyk francouzštinu. Tu jsem si už studoval doma u televize, jež začala vysílat Televizní kurs francouzštiny, tehdy s Irenou Kačírkovou, Marií Drahokoupilovou a jedním Francouzem. Mně se to nesmírně líbilo! Tím pádem jsem měl před spolužáky určitý náskok. Ředitel na hospitaci si mě všiml a nabídl možnost zúčastnit se konkurzu právě na studium v Dijonu. Konkurz jsem udělal a odjel na tři roky do daleké ciziny. Bral jsem to víceméně jako velké dobrodružství. Tam jsem odmaturoval a ve dvaceti se vrátil domů.
Jako pomocný režisér jste začínal u Věry Plívové-Šimkové, která se věnovala pohádkám a filmům pro děti, a také u Zdeňka Podskalského, známého svými komediemi. Bylo to právě v tomto období, kdy jste se rozhodl věnovat těmto žánrům? Ovlivnili vás zmínění režiséři tím, že vás naučili nebo vám vysvětlili jejich zákonitosti?
Co vás nemá! Nikdo nikomu nic nevysvětloval, prostě mě z výrobního štábu Barrandova poslali tam, kde se začínal připravovat nějaký film a kde zrovna potřebovali asistentíka. Nikdo se vás neptal, jestli byste radši komedii, nebo drámo. Jednoduše jsem byl přidělen k nějakému filmu a hotovo!
Začínal jsem u Martina Hollého na Signum laudis, pak u Věry Plívové-Šimkové na filmu Krakonoš a lyžníci, následovali Borkův Muž přes palubu, Podskalského Křtiny a Revue na zakázku – ta se točila v dalekém Kazachstánu. Mezitím jsem zaskakoval na zahraničních filmech, kde potřebovali někoho, kdo se domluví, takže to byl bulharský film Konstantin filosof a Jentl Barbry Streisandové, ale ten jsem už nedokončil, protože jsem šel do příprav svého prvního filmu Bota jménem Melichar.
Bylo jen na mně samotném, jak jsem si čeho všímal a pozoroval, kdo co jak dělá a proč to tak dělá; udělal jsem si své úsudky a závěry sám. Pravda, po určité době jsem se osmělil zeptat se režiséra, ale i ostatních tvůrčích pracovníků, co a jak a proč, ale abychom umělecky diskutovali nad tím či oním, na to nebyl čas.
Po úspěchu filmů Slunce, seno…, Princezna ze mlejna a Z pekla štěstí jste se pustil do historického dramatu Andělská tvář, které však propadlo a producent Jiří Pomeje na projektu finančně výrazně prodělal. Uvědomil jste si tehdy pravdivost českého přísloví „Ševče, drž se kopyta!“, a rozhodl se proto zůstat u pohádek a lehkých komedií, aniž byste se nadále pouštěl do jiných žánrů?
Víte, pro mě je Andělská tvář moje nejlepší filmařina, ať si říká kdo chce co chce. Použít slovo propadák je tak snadné, stejně jako plivnout jedovatou slinu na kohokoli či cokoli. Slovo propadák totiž použila hned druhý den po premiéře kritička Spáčilová a všichni od ní hned opisovali, i ti, kteří film ani neviděli, jak jsem posléze zjistil. O propadáku můžete mluvit nejdřív tak měsíc po uvedení filmu v kinech a počtu diváků, kteří jej viděli.
Tady za tím vším stála rozepře mezi Jirkou Pomejem a dvěma producenty jiných dvou českých filmů, které šly ve stejnou dobu do kin. Ona „delegace“ přišla s tím, jestli by Jirka couvl s premiérou filmu aspoň o měsíc, aby nezacláněla jejich snímkům. Jirka se ohradil, že si datum premiéry zamluvil už víc než půl roku předem, a ať tedy oni sami odloží premiéry svých filmů na pozdější dobu. Došlo k ostré výměně názorů; zprvu mu nabízeli – i přítomní kritici a kritičky –, že jestli Jirka premiéru svého filmu posune, kritiky Andělskou tvář vychválí a pomůžou jí na cestě k divákovi. Bohužel se tak nestalo a pře skončila tím, že mu bylo řečeno, že mu teda ukážou, jak s jeho filmem zatočí. Takže hned druhý den po uvedení filmu do kin se objevilo slovo „propadák“, zainteresovaní kritici nenechali na filmu nit suchou, dokonce se podařilo film omezit v promítání. A film, který se nepromítá, nemůže pochopitelně vydělávat.
S kolegyní z propagace, která už nemohla tento podraz snést, jsme se vydali za šéfredaktorem Mladé fronty Dnes, jehož jméno si už nepamatuju, s dotazem, co je vlastně propadák? Měli jsme s sebou přehled návštěvnosti českých filmů od roku 1990, kde se Andělská tvář za dva měsíce promítání umístila na 43. místě. Jenže za ní bylo dalších snad osmdesát jiných českých filmů, které se hrály daleko delší dobu, mnohé i několik let. Zeptali jsme se šéfredaktora, co potom jsou tyto snímky, navíc od mnohých renomovaných tvůrců, které měly ještě menší diváckou návštěvnost. To nejsou propadáky? Ať to tedy paní Spáčilová čtenářům vysvětlí, jistě si to rádi přečtou a udělají si svůj názor.
Co on na to?
Pan šéfredaktor na nás koukal jako na Marťany, pak se zvedl, odešel z místnosti a už se nevrátil. Mysleli jsme si, že jde pro nějaký jiný materiál, no, nestalo se tak. Asi po půlhodině jsme odešli i my; sekretářka vedle nám potvrdila, že pan šéf opravdu už odjel domů… Andělská tvář je svým způsobem pohádka pro dospělé a na její výtvarné pojetí jsem navázal v Nejkrásnější hádance i Čertově nevěstě. Vždyť pohádka svým způsobem historickým žánrem je.
Vaše filmy, například Kameňák či Babovřesky, zaznamenaly rekordní návštěvnost a přinesly vám značný zisk. Pokračoval jste v natáčení dalších dílů hned v následujících letech, ačkoli podle mnohých tím kvalita postupně klesala. Nemyslíte, že by bylo moudřejší několik let počkat – podobně jako to udělal Jiří Strach s Andělem Páně – aby příběh dozrál a pokračování mohlo být ještě lepší než původní film?
Dnes, v tržní kapitalistické společnosti, se všechno řídí podle poptávky a nabídky. A film je už dávno taky zboží, ať se to někomu líbí, nebo ne. Přišli jsme s Kameňákem, což byl vlastně nápad experiment, zkusit natočit příběh složený z anekdot. Divácký ohlas byl skvělý, a tak se pan producent rozhodl zkusit udělat pokračování. I to vyšlo a příběh rodinky Novákových jsme uzavřeli třetím dílem. Přestože mi pan producent nabízel v Kameňácích pokračovat, odmítl jsem (další dva díly pak psali a točili jiní scenáristé a režiséři, pozn. red).
Jirka Strach určitě nepředpokládal a nečekal jedenáct let, že pak natočí pokračování pohádky. Mohl o ní sice přemýšlet, ale že by to měl až takhle programově naplánované, se mi nezdá. Všechno má svůj čas, prostě najednou přijde nápad a člověk se vrátí k práci, kterou započal před iks lety. Mezi Sluncem, senem, jahodami a Pár fackami uběhlo pět let a mezi oběma Princeznami ze mlejna dokonce šest. Po natočení prvních dílů jsme vůbec nepředpokládali, že bychom kdy točili pokračování. Pak někdo přijde s nápadem vrátit se k úspěšnému titulu, a pokud to jde a je o něj zájem, proč by ne? Na co chcete čekat? Dneska se doba mění strašně rychle, rychle se i žije, všude stres a agrese, tak proč lidi nepotěšit něčím, co se jim líbí, čím se uvolní, čemu se zasmějou, zapomenou aspoň na chvíli na své problémy? Ať si každý vybere podle svého. A proti gustu žádný dišputát, jak se říká.
Dělal jste s úspěchem opery jako Carmen, Rusalka nebo Don Carlos. Chtěl jste si od svých filmů oddechnout, přehodit tvůrčí výhybku a získat odstup, nebo vás opera umělecky naplňuje, ale Babovřesky živí?
Když jsem šel na FAMU, přál jsem si točit takové filmy, jaké dělal pan režisér Václav Krška nebo Petr Weigl, tedy umělecké, hudební. Jenže už na škole jsem natočil několik komedií, i první mé dva barrandovské celovečerní filmy byly komedie, a tak jsem dostal nálepku „komediant“, čímž jsem se chtě nechtě zaškatulkoval do žánru komedie a pak pohádky. Když to diváka těší a chce to, prosím. Sám jsem veselý tvor, mám rád radost kolem sebe. A svou lásku k vážné hudbě si kompenzuji právě divadelní režií oper. To je potěšení mé duše, pro mě a pro ty, kteří jsou naladěni na stejnou tóninu jako já.
Nikdy jsem nekalkuloval s tím, že teď natočím „jen něco“, abych si vydělal na živobytí. Dostal jsem dost skvěle honorovaných nabídek, ale odmítl jsem je, protože mě neoslovily. A věc, která se mi nelíbí a nic mi neříká, točit nikdy nebudu. Práce mě musí především těšit a bavit, jinak ji nedělám.
Vaše pohádky či komedie mají velmi podobný styl a vesnické prostředí. Nebál jste se, že trochu vykrádáte sám sebe?
Dobře natočená komedie a pohádka potěší diváky vždycky. Podívejte se na klasiku – Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves, Princezna pyšná nebo s hvězdou na čele, nebo třeba Nebe a dudy, Pytlákova schovanka, Škola základ života. Ty filmy znáte zpaměti a pořád se na ně rád podíváte. Jaké prostředí chcete u nás vymýšlet? Máme jen městské a vesnické, takové, ve kterém diváci žijí a znají ho.
Jsem z vesnice, myslím, že toto prostředí znám velmi dobře, a tak ho do filmu použiju. A pohádky? Existuje jen asi třináct „šablon“ pohádek, které se dokola obměňují. Táta, máma, lhostejno, jestli král či chalupník, synové, dcery, jdou do světa, splní nějaký úkol, porazí zlo, dostanou princeznu nebo jinou svou Majolenku za ženu a jsou spokojeni až do smrti. Vždyť o tom pohádka je – dobro musí být vždy odměněno, hotovo dvacet. Tak jaképak vykrádání, když jsou pravidla hry předem daná? Všechno už bylo natočeno, ale divák se chce dál a dál dívat na příjemný příběh, o kterém samozřejmě ví, že skončí dobře, a je mu jedno, jestli je z paláce nebo chaloupky. Chce to jen vybrat hezké lidi, obléct je do hezkých kostýmů, přidat hezkou hudbu, příběh zasadit do půvabného, pohádkového prostředí, krajiny, prostě potěšit, pohladit… Co víc byste chtěl? Můžete natočit deset filmů z královského prostředí, deset z vesnice a nikoho nenapadne, že by se nad tím měl pozastavit. Jednou to prostě tak je, a kdo se na to rád dívá a je spokojen, tak je všechno v pořádku.
Točil jste čtyřicet let. Je podle vás postupující věk pro režiséra bonusem, protože se neustále učí, nebo naopak musí vynakládat větší úsilí, aby se neopakoval a nezakrněl, měl nové nápady?
Jak kdy a jak u koho. Můžu mít tisíc neuvěřitelných nápadů, ale když na ně nejsou peníze, je rozhodnuto. Tudíž když píšete scénář a víte, že vám za zády nestojí spřízněná duše z grantové komise, nemůžete si vyskakovat. Všechno tomu musíte podřídit. Proto se snažím točit tak, abych příběh neošidil a filmově „zamaskoval“ nedostatek financí hezkými záběry a jinými dostupnými prostředky. Za peníze v Praze dům – ano, všechno je o penězích a o čase, který je samozřejmě drahý. Velké úsilí musíte vynakládat na to, abyste měl scénář připravený do posledního detailu, přesně věděl, co, jak a kde a kdy natočit, aby se divák necítil ošizený. Tím se vlastně pořád učíte, jak z problémů vyjít se zdravou kůží. Máte filmy, které stály spoustu milionů, ale peníze na nich nejsou vidět. A máte film s malými náklady, a když ho uděláte o to hezčeji a s láskou, divák vám nebude nic vyčítat. Takže dneska je větší dřina a menší svoboda přímo úměrná rozpočtu filmu.
Kritika vaše filmy zrovna nešetřila. Trápilo vás to, nebo jste je nečetl a byly vám jedno?
Dělám a dělal jsem věci, které těší mě a mé diváky. Pokud se to někomu nelíbí, snadná pomoc – ať se na ně nedívá. Nikoho přece nenutím. Někdo má rád detektivky, někdo umělecké experimenty, někdo moje bláznivé komedie. Každému jeho nebe. Moje práce mě těšila, stejně jako spoustu normálních lidí, kteří mě potkávali a potkávají a děkují mi za ni. Což vlastně znamená, že ji dělám zřejmě dobře. Vím, co točím, proč to točím a pro koho to točím. A co si myslí kritici, je mi zcela u… Já to nečtu. A oni to vědí. Ať sami zkusí napsat scénář, sehnat si peníze a natočit film, který bude mít i za třicet let pořád takovou oblibu jako třeba Slunce, seno… nebo Jasněnka.
Něco vám řeknu: v roce 1988 jsem nabídl asi pěti našim předním kritikům, aby si přečetli můj scénář Slunce, seno a pár facek a řekli mi, co je tam špatně, co kde vylepšit a doplnit, aby konečně vznikl film, který potěší obě strany: diváka i je. Ani jeden si ten scénář ode mě nevzal! Pak ale měli keců jak Palacký, jak se říká. Stejně jako nikdo nenapsal a nenapíše, že od premiéry v červnu 1989 do konce roku – a to tam byla listopadová revoluce, kdy se do kin a divadel nechodilo – film vidělo přes 4,2 milionu diváků, tedy nejvíce v historii československého filmu za určitý časový úsek. Ticho po pěšině. Jen kdyby to byl jiný režisér, to by bylo slávy! Ale mně je to fuk, film svého diváka dávno má a to je hlavní.
Mějte se a smějte se.
Děkujeme za rozhovor.
Vítek Formánek a Eva Csölleová
