Pátečník Jaromíra Slomka
Druhá první dáma
30.01.2015 06:30
Jméno i tvář Hany Benešové, manželky úspěšného diplomata a neúspěšného státníka, jsou tady známy snad každému, a přece o té pozoruhodné ženě mnoho nevíme. Přesněji: nevěděli jsme. Už se to dá snadno napravit.
Život Hany Benešové vylíčil historik a žurnalista Petr Zídek (nar. 1971); jeho práci, nazvanou lapidárně "jménem" a příjmením druhé první dámy Československé republiky, knižně "vydala Euromedia Group k. s. - Knižní klub v edici Universum". Svazek o 287 stranách je vybaven nečekaně velkým množstvím fotografií (skoro 200!), většinou černobílých, ale i barevných, zhusta zde publikovaných poprvé. V úvodu se Zídek dělí o své pocity nad dokončeným dílem: "Bádat o Haně Benešové a psát její životopis byla většinou radostná práce. Manželka druhého československého prezidenta byla totiž veskrze pozitivní postavou. Neměla žádné vady charakteru či špatné vlastnosti, její soukromý život byl v souladu s jejím veřejným obrazem, svého poněkud odtažitého manžela v očích občanů zlidšťovala (Hanu respektovali i jeho odpůrci). Měla vytříbený vkus, vybrané chování, příkladný přístup k lidem." Na konci se autor překvapivě svěřuje, že Hanu Benešovou "poznal (...) v mnoha ohledech lépe než svou vlastní" manželku.
Výklad je podán přehledně a - jak se patří na zkušeného novináře - i poutavě. Pravda, některé publicismy by se daly oželet: cena domu se kamsi "vyšplhala", HB se dostala "do hledáčku" StB... Žurnalista přemohl historika při opisování Seifertovy básně Pozdrav paní Haně Benešové, verše citované bez názvu mají na jednom místě zmrzačený rytmus, ale to je jen drobnost podobně jako pravopisné lapálie "boj proti rukopisům" či "Předsednictvo ÚV KSČ"; jazyková redaktorka, jak patrno, byla dost benevolentní, a tak ponechala i "Václav byl posledním z Vlčků, který byl do hrobu ve Slaném, jenž byl v roce 1913 proplacen navždy, uložen". Ale třeba se ještě polepší.
Badatel poctivě prošukal institucionální i soukromé archivy, pročetl, co bylo třeba, a vybral vše podstatné pro vytvoření plastického portrétu objektu svého zájmu. Samozřejmě musel zopakovat, co už víme, třeba že Hana se původně jmenovala Anna a že Eduard/Edvard ji o tuto drobnou změnu požádal (sám to přece udělal také), že se seznámili v Paříži na studiích nebo že Hana se v manželství jinak snad šťastném třikrát marně těšila na dítě.
Zídek shromáždil řadu dalších informací. Třeba o pohřbu Hany Benešové v prosinci 1974. Zpíval tam Eduard Haken, to se tenkrát nepsalo, nicméně rozkřiklo. Co poté pěvec napsal Husákovi (ještě ne prezidentovi), jsme však netušili: "Vážený pane generální tajemníku, při našich několika letmých setkáních, při představeních v Národním divadle, jsem nabyl přesvědčení, že je možno otevřít Vám lidsky srdce. (...) Chci Vás ubezpečit, že dělo-li se na pohřbu paní Hany Benešové cokoli, nebyl jsem tomu přítomen a ubezpečuji Vás, že bych se nikdy k něčemu podobnému nepropůjčil." To je docela povedené: sice nevím, co se po obřadu dělo, ale ať to bylo cokoli, nikdy k něčemu podobnému... A otevřít lidsky srdce. Husákovi. Panebože!
Zídkovy důkladné rešerše vynesly na světlo mimo jiné plán Státní bezpečnosti dostat na přelomu "50. a 60. let (...) prostřednictvím Hany Benešové peníze z exilových účtů do Československa". Nakonec bylo roku 1966 "z anglických kont Edvarda Beneše do Československa převedeno 19 000 liber", v tehdejším kursu více než půl milionu Kčs. Důležitou roli v akci Margot měli agenti s krycími jmény Petr a Petrová, bývalý český pilot RAF a jeho manželka, rodilá Angličanka Joyce Šafránková. Roku 1968 emigrovali z ČSSR do Velké Británie, tím to pro Zídka neskončilo, "Petrovou" vypátral, seznámil ji se svými nálezy a nás zase s jejím loňským písemným prohlášením: vše popírá či bagatelizuje, to, že se za odměnu stala asistentkou v pražské kanceláři americké letecké společnosti Pan-Am, vykládá takto: "Při další návštěvě od StB jsem jim řekla, že pokud se naše situace nezlepší (lepší bydlení a životní úroveň), dám svůj příběh do západního tisku. Vždy jsem byla přesvědčena o tom, že Milošovo přeložení na ruzyňské letiště a moje zaměstnání u Pan-Am byly výsledkem této hrozby - a ne 'odměna' za naši 'spolupráci'."
To už je docela zábavné. Možná ještě více než fotografie ze 30. dubna 1948: elegantní Hana Benešová stojí vedle tělnaté Marty Gottwaldové, obě mají světlý kostým téhož střihu, podobné střevíce, podobné klobouky. Říkalo se, že prostoduchá Gottwaldova žena se chtěla své "sokyni" vyrovnat, a proto také šila u Podolské. Možná si pošetile myslela, že šaty dělají člověka. Ba ne.
Pěkná knížka.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.