Očima Martina Hekrdly
Důl nespokojenosti

Protivládní demonstrace, které v několika našich městech ve čtvrtek 15. března nejspíš teprve začaly, jsou na naší politické scéně něčím novým. Samotné pojmenování svolavatelů (Národní rada) a základní body požadavků tohoto konglomerátu iniciativ a osob (Holešovská výzva), znamenají jen málo proti novému jevu, jenž je především, řekl bych, sociologické povahy.

"Politická scéna" je sice klišovitý, ale výstižný termín. Předpokládá hlediště, občany v roli pouhých diváků, pozorovatelů. A jednou za čas i voličů, kteří za celý svůj život stráví realizací demokracie - vhazováním partajních kandidátek do uren - přibližně tak půl hodiny. Politická scéna předpokládá zákonem i zvykem zavedené vládní, opoziční a zájmové společenské instituce. Každá z nich má lídry, z nichž mnozí dvacet let neslezli z obrazovek a novináři si k nim prošlapali cestičky.

Jisté, řekl bych, rozpaky veřejnoprávní televize nad pokrytím čtvrtečních demonstrací vyplynuly asi i z toho, že hlediště vtrhlo na scénu v nové hře nového stylu, která ještě nemá vyškolené kritiky.

Kdo rozporuje politiku Nečasovy koaliční vlády, jde proti ní a chce jí zatnout tipec podle dosavadních pravidel? Samozřejmě parlamentní opozice. Ale KSČM je obklíčena svou minulostí, českou společností i sama sebou. A ČSSD je stranou pružných beder; Bohuslav Sobotka před hlasováním o nedůvěře vládě dokázal během jediného týdne žádat Věci veřejné o naplnění programu zodpovědným protivládním "ne"a takřka současně vyzývat Petra Nečase, aby tu "mafiánskou strukturu" VV z vlády vyhnal.

Pak jsou tu odborové svazy, zapojené do složitých vyjednávání v trojspolku stát-firmy-odbory a při masových demonstracích stále závislé na pronájmu autobusů...

Úhrnem by se dalo říci: staré struktury. Ale média si už mezitím zvykla na struktury nové, na boom četných občanských iniciativ typu ProAlt anebo Spojenectví práce a solidarity. Sociologicky jde většinou o intelektuály nebo studenty, povýtce z Prahy. Pořádají společné demonstrace s odboráři (také tu pondělní 19. března) a jejich představitelé jsou občas žádáni o radu v Lidovém domě. Plodí sofistikované texty a na ruch kolem Holešovské výzvy se dívají s podezřením. Dokonce i radikální levicová skupina - Nová antikapitalistická strana (NAL) - odmítla vyzvat své stoupence, aby se k demonstracím 15. března připojili.

Důvody se najdou. Někomu stačí k nevolnosti husitský chorál i nacionální akcenty "holešovských" pouličních srocení a maršů, které jsou častými rekvizitami fašizujících skupinek. Jiného rozčiluje heslo "Pravda - láska - život", za čímž se může skrývat jak nepolitická politika, tak i protipotratový fanatismus. Ještě jiným na tomto lidovém pozdvižení vadí naivita, s níž je prosazována - byť jenom přechodná - "vládu odborníků". A další upozorňují na konkrétní osoby, které se kolem Holešovské výzvy hemží a které by na Dobešově ministerstvu snadno nahradily, dohnaly, ba předehnaly i toho Bátoru.

Vody nespokojenosti jsou vždycky kalné. Loví v nich také Vandasova Dělnická strana sociální spravedlnosti už jen svým názvem a nejnověji vyjádřením podpory akcím Národní rady. Ale pozor! Nespokojenost vyvěrá z reálných podmínek života. A ti, kdož naivně žádají - kromě demise vlády i prezidenta - obecný zákon o referendu a "zastavení penzijní, sociální, zdravotnické a školské reformy", mají požadavky spravedlivé.

Ne, nejsou to většinou aktivističtí sociologové a militantní studenti, nýbrž obyčejní lidé. A opustí-li je levé strany, odboráři i profesoři, ujme se jejich údělu někdo jiný. Z dolu nespokojenosti lze vytěžit pozitivní společenskou změnu, ale i páchnoucí hnědý jíl.