Finančník Karel Janeček, jenž před pár lety vyhlásil tažení proti "zlojedům", se bude možná ucházet o post příštího prezidenta.
Nu což, coby čtyřicátník na to věk již má. A vizáž, peníze a počet obdivovatelek, nutných k uskutečnění svého politického cíle, zřejmě také; naposledy se ostatně proslavil, když veřejně přiznal, že pohledná miss České republiky 2004 Jana Doležalová (32) není jeho jedinou láskou. To bylo velmi pragmatické: ženy musí podvědomě cítit, že jejich idol není výhradně ve vlastnictví jedné z nich, té, která ho ukořistila - nýbrž že patří jim všem. Vzpomeňme na Václava Klause. Kde by byl dnes tento politik bez žen, které ho kdysi v jakési iracionální davové mánii volili?
Ano, Janeček má tu podobnou přednost, že ženy nejspíš přitahuje. Čím? Těžko říct. Možná bohatstvím, mocí, možná energií, jež z něho srší: vždyť s jakou vervou se jen vrhl do kampaně Pozitivní evoluce, jež se v jeho očích stala synonymem nového národního obrození. Není však všechno zlato, co se třpytí.
Podle novináře Erika Besta vyvstává v souvislosti s možnou kandidaturou Janečka řada otázek: Do jaké míry se jeho protikorupční aktivity řídí jeho politickou agendou? Je jeho nadace mírnější vůči byznysmenům, co mu přislíbí politickou podporu? A jestliže miliardáře Janečka podpořila americká ambasáda, znamená to, že je to její neoficiální kandidát?
A tyto otázky nejsou opravdu výrazem pokročilé paranoie. Vyšetřování korupce (možná přesněji její odhalování či skandalizování určitých lidí skrze korupční obviňování) totiž berou v Česku skutečně stále více do vlastních rukou různé obecně prospěšné společnosti a fondy. A k těm vůbec nejznámějším patří právě Nadační fond proti korupci (NFPK), jehož hlavní postavou je finančník Janeček. Je tedy legitimní ptát se, jestli by pod záminkou bohulibého boje proti nešvarům nemohl svou vlastní privátní "BISku" jen tak náhodou zneužít v případném boji politickém.
V protikorupčních iniciativách totiž figuruje řada bývalých zpravodajců v čele s Karlem Randákem, exšéfem Úřadu pro zahraniční styky a informace, tedy zahraniční rozvědky. Ten dal dohromady skupinu sedmi lidí například z Bezpečnostní informační služby (BIS) či URNA, kteří začali pracovat pro fond, a stal se šéfem jeho investigativní sekce. Pozornost na sebe strhl rozdmýcháním série kauz v pražském dopravním podniku.
Jistě, boj proti padouchům ze strany NFPK (v zahraničí se takovýmto iniciativám říká "nátlakové organizace") může být na jednu stranu i nepopíratelně prospěšný. Jenže uvážíme-li, že už i sám Randák se ucházel o prezidentský post, byť nezískal dostatek podpisů, pochybnosti narůstají.
Stát by si měl tudíž uvědomit, že čím více policistů a zpravodajců odchází do soukromého sektoru (respektive je spíše donuceno odejít kvůli špatným pracovním podmínkám), tím více narůstá riziko, že by jejich schopnosti mohly být zneužity v politice, například ve smyslu shromažďování kompromitujících materiálů. A proto by měl tyto podmínky zlepšovat a policii i tajné služby stabilizovat tak, aby v nich zkušení lidé zůstali. Bohužel je tomu již několik let právě naopak.
Janeček má však tu výhodu, že v příští prezidentské volbě se o taková témata ženy (ale nepředstírejme, i mnozí muži), tedy lidé, kteří by mu rádi odevzdali svůj hlas, pravděpodobně zajímat nebudou.
