Miloň Čepelka (80) je české kulturní veřejnosti znám především jako herec Divadla Járy Cimrmana, méně jako básník a prozaik, přestože jeho bibliografie je už dvouciferná. Před rokem se stal objektem knižního rozhovoru Aleše Palána nazvaného Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech (Vyšehrad, 232 stran). Nyní je tu deska (MP3) téhož názvu (Supraphon a Vyšehrad, celková stopáž 7:14:26).
Publicista Palán v ediční poznámce sdělil, že s Miloněm Čepelkou se "k rozhovorům scházeli v průběhu roku 2015" a nahráli "zhruba 35 hodin záznamu". Přepsaný text tazatel "upravil a strukturoval, výsledný tvar Miloň Čepelka autorizoval". Z předmluvy se čtenáři dověděli, že pánové Palán a Čepelka se "během práce na Nedělňátku skamarádili". To je hezké. Vývoj vztahu potvrzuje i deska: zatímco v knize si oba muži vykají, na desce už si tykají. Důvěrnější však díky této gramatické inovaci rozmluva není, zvukový záznam zachycuje pouze četbu skoro celé knihy, tedy: z jejího textu leda ubírá, nejde nad něj. Jistě by se to celé obešlo bez Palánových otázek, jako se bez dotazů obejdou rozhlasové Osudy, jenže herci asi přišlo neslušné vlídného tazatele k mikrofonu nepřizvat. A tak oba "hrají" sebe: pan Palán "zvídavého" novináře, ale vlastně už kamaráda, pan Čepelka komika s osobitou dikcí vycizelovanou za padesát let na cimrmanovském jevišti.
Tazatel je poučen, leccos ví o Divadle Járy Cimrmana a něco tuší i o době, kterou na rozdíl od partnera v rozhovoru nezažil, současně se musí ptát, když už si žánr interview zvolil, a to i na věci notoricky známé, třeba na okolnosti vzniku mystifikace jménem Jára Cimrman. Většinou říká, co dotazovaný očekává, třeba na Čepelkovu připomínku, že Ladislav Smoljak studoval "matematiku a fyziku" (ale i to už přece dávno víme), cítí povinnost říci: "Brrr." A pan Čepelka v záchvatu echolalie Palánovo "zděšení" zopakuje: "Brrr." Tak dokonale si ti dva rozumějí.
Miloň Čepelka na sebe říká "všechno". Povídá o svém dětství, rodičích, prarodičích, mládí, studiu, práci v Československém rozhlase i v divadle, o své slabosti pro dechovku i o tom, že má raději bílé víno než červené, což je informace docela zbytná. To už by také mohl sdělit, jakou má rád zubní pastu, toaletní mýdlo, pěnu na holení...
Když pan Čepelka jen tak en passant utrousí, že "tam vstoupil už na škole v Kníně", rozumí se do Komunistické strany Československa, pan Palán se zeptá jen jaksi pro pořádek: "Kdy?" A doví se: "Brzy po tom, co jsem začal kantořit. Soudruh ředitel mi to uložil jako povinnost. Ale jediné, co jsem pro stranu kdy udělal, bylo placení členských příspěvků. Byl jsem tam formálně jako tolik jiných. Nechlubím se tím, ale proč se dělat lepší, než jsem byl." Pana Palána nezajímá, jak mohl mladý hoch vlézt do KSČ po "maďarských událostech" (Čepelkův dnešní slovník!), ani nenamítne, že ředitel školy v Novém Kníně mu stěží mohl vstup "do strany" přikázat. Mladého Čepelku na komunismu muselo něco přitahovat, buď teorie, nebo praxe. Že by Materialismus a empiriokriticismus? Či snad Imperialismus, nejvyšší stadium kapitalismu? Nebo Stát a revoluce? Byl vzděláním bohemista, a tak ho na Vysoké škole pedagogické pravděpodobně neminulo Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Zaujaly ho Štollovy myšlenky? Chtěl jim být v řadách organizovaných komunistů blíž? Asi ne, vždyť rád četl, jak vzpomíná, Emila Vachka, dokonce se s ním spřátelil. Jako vysokoškolský student navštívil v soukromí Jaroslava Seiferta, prý v roce 1955, kdy básník už "chodil o dvou holích" (ve skutečnosti byl takto indisponován až od roku 1958, ale to je panu Palánovi jedno, vždyť on jen naslouchá a zaznamenává, neoponuje). A autor Maminky se dvou neznámých mladíků, Čepelky a jakéhosi Procházky, zeptal: "Vy jste komunisti?" Tehdy ještě nebyli.
Nebo! Když Miloň Čepelka říká, že narukoval "zjara roku padesát devět a setrval ve službě lidu do podzimu téhož roku", neptá se pan Palán, jak to přišlo, že Čepelkova vojna byla patrně jen pětiměsíční; místo toho chce být vtipný: "Svěřil vám (na desce: ti) pracující lid nějakou zbraň?" Ani se nediví, proč mladý učitel nastoupil do armádního vysílání Čs. rozhlasu, když už předtím dospěl na vojně k poznání: "Prostě socialistická armáda, největší podvod, jaký jsem zažil."
Pan Čepelka taky bezelstně přiznává, že už léta v rozhlasovém vysílání propaguje knihy, které ani nečetl: "Posílají mi, co chtějí propagovat, a já to přijímám... Všecko mi však opravdu projde rukama, každou knihu prolistuju, pročtu obálku, předmluvu, kousek textu, najdu si něco o autorovi, snažím se mít seriózní přehled." Seriózní přehled. Svatá prostoto!
"Pokud se Zdeňkovi (Svěrákovi) na mém psaní něco nepozdávalo...," čteme na str. 85 a slyšíme ve 146. minutě nahrávky. Nepozdávalo? Nepozdávalo! Asi humor. Odložit knihu, vypnout aparát. Nejpozději v této chvíli.
