Jedním z vedlejších efektů neslavného finále letošní oscarové ceremonie se stalo, že nezazněla děkovná řeč režiséra vítězného filmu Moonlight Barryho Jenkinse. Shrnuje v sobě jedno z poselství aktuálního ročníku: dovolme si snít.
Všechny sošky se nakonec dostaly do správných rukou, trapas, že byl na Oscarech v nejprestižnější kategorii Nejlepší film prohlášen vítězem muzikál La La Land namísto dramatu Moonlight, se bude ještě chvíli probírat na sociálních sítích a teprve čas ukáže, nakolik byl letošní ročník přelomový. V mumraji během závěru udílení však pod stůl padl přichystaný miniprojev režiséra filmu Moonlight Barryho Jenkinse, který se vymyká obvyklým "vůbec jsem to nečekal a děkuju mámě a bohu" děkovačkám.
"Ten kluk v našem filmu jsme my, autor divadelní předlohy Tarell a já. My jsme tím Chironem. O něm byste taky neřekli, že jednou natočí film, který bude mít osm nominací na Oscara. Takový sen mu nikdo nedovolí mít. Ani já si ho sám sobě stále nedokážu pořádně dovolit. Nemyslel jsem si, že by něco takového bylo možné. Ale teď vidím lidi, jak se na mě dívají, a když si ten sen nedovolím já, jak by si ho mohli dovolit oni? Neřešme, jestli je něco možné, nebo není. Prostě se to stalo."
Favorit na výherce Oscara za nejlepší film muzikál La La Land (s celkem čtrnácti nominacemi) a skutečný vítěz Moonlight (osm nominací) navenek těžko mohly být odlišnějšími filmy. Jeden je načančanou podívanou plnou krásných mladých bílých lidí, velkolepě choreografovaných hudebně-tanečních čísel a (rádoby) sofistikovaných odkazů na dějiny hollywoodské kinematografie. Druhý je malým neokázalým snímkem o obyčejných lidech černé pleti, kteří se prostě snaží nějak protlouct.
Tím, co oba tituly spojuje, je motiv snu, tíhnutí k něčemu lepšímu. Mia a Sebastian, hrdinové La La Landu, se snaží skloubit touhu po profesním úspěchu s osobním životem. Chiron, protagonista Moonlight, ať už se mu v různých fázích života říká jménem, nebo přezdívkami Malej či Černej, usiluje o přijetí: sebou samotným i svým okolím. Všichni tři dospívají k více či méně realistickému stavu věcí, který však nijak neznehodnocuje cestu a zápas, jež k němu vedly.
Paradox filmu Moonlight spočívá v tom, že v příběhu o chudém černém homosexuálním klukovi nijak zvlášť nejde o to, že je chudý, černý a homosexuální. Je prostě outsider, což se může stát každému a může to nabývat různých podob. Sám autor divadelní předlohy Tarell Alvin McCraney byl kdysi nijak zvlášť zaopatřeným černým klukem s "podezřením", že ho holky moc nezajímají, a tak je takový prostě i "jeho" Chiron. Žádné sázení na hip témata, žádnou násilně vnucovanou politickou korektnost v Moonlight nehledejme.
Sny nemají barvu kůže a je v nich možné všechno. Ve skutečnosti barva kůže bohužel pořád ještě hraje roli a všechno možné není. Ale o tom, jestli barvě kůže budeme přikládat váhu a jestli si dovolíme snít a za těmi sny jít, rozhodujeme jenom my sami. Možná se nic nezmění, ale pokud si to s tou barvou a s těmi sny nerozhodne v sobě samém každý z nás, tak se nic nezmění zcela určitě. I takové je poselství letošních Oscarů.
