Osmdesáté výročí smrti T. G. Masaryka přineslo poměrně velkou mediální pozornost věnovanou této osobnosti a také nové knižní tituly připomínající Masarykův život i dílo. Podívejme se na tři svazky, z nichž první je - na rozdíl od druhého a třetího - opravdu významný.
Antologie nazvaná Čtení o T. G. Masarykovi / Literatura - člověk - svět (1910-1938), fundovaně sestavená a komentovaná Lucií Merhautovou a Lubošem Merhautem (Institut pro studium literatury společně s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR, v. v. i., 366 str.), je objevná ve svém celku. Shromažďuje devětatřicet textů kriticky reagujících na Masarykovy názory na literaturu a umění. Zvláště ty z roku 1910 jsou cenné svou otevřeností (Viktor Dyk: "Masaryk míval odpůrce, většinou však málo nebezpečné. Snadná vítězství demoralizují. Masaryk osvojil si pod jejich vlivem jakés neomylnictví, nepříjemné formy polemiky, vtíravou domýšlivost."), ačkoli třeba filozof J. L. Fischer se ani v roce 1930 nebál napsat, že "Masaryk přestal - stav se prezidentem - burcovat, vyrušovat z klidu, provokovat i - neodpovídat". Jsou tu Karel Čapek i Otokar Fischer, Jan Mukařovský i Arne Novák, Jan Patočka i F. X. Šalda... Pěkná čítanka. A hotova jistě nebyla za týden.
Proč se knížka Vladimíra Lišky (na chlopni přebalu čteme, že autor je "přední český záhadolog, publicista a spisovatel", atribut "přední" se snad má vztahovat jen k prvnímu substantivu) jmenuje Tomáš Garrigue Masaryk známý i neznámý ("NAKLADATELSTVÍ XYZ ve společnosti Albatros Media, a. s.", 206 str.), těžko říct. "Neznámého" tu totiž není nic. Nazval tak pan Liška svou práci ze zvyku? Jeho knížky se jmenují třeba Marie Terezie - záhady a mystéria, Největší tajemství Adolfa Hitlera, Největší tajemství Ježíše z Nazaretu či Záhadná mystéria dějin. Titul životopisu TGM působí vedle těchto pouťově přifouklých názvů ještě docela střízlivě.
Pan Liška začíná svůj výklad banalitou: "Prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937) není třeba naší veřejnosti představovat." Vzápětí na to zapomíná a na dalších stránkách se o portrét přece jen pokouší. Už jsme to všechno četli, a v lepším podání. To panu Liškovi nevadí. A tak nám "objevuje" rukopisné boje, hilsneriádu, zahraniční odboj v letech první světové války, čechoslovakismus, Gajdovu aféru, Čapkův kroužek pátečníků atd. Mimochodem, pan Liška se spokojuje s tvrzením, že k Čapkovi chodil Masaryk "občas", přitom poměrně nízký počet návštěv hlavy státu ve dvojvile už byl spočítán a publikován. Na pracnější rešerše však pan Liška nemá čas. Jeho kompilát těží z toho, co je při ruce. Třeba takzvaná silvestrovská aféra, dávno popsaná v Kapounově knižní monografii - pan Liška ji jistě zná, jen ji zapomněl uvést v soupisu použitých pramenů a literatury. A k čemu nakonec dospěl? K poznání, že Masaryka "můžeme směle zařadit po boku (sic!) všech těchto význačných historických osobností" (míněni jsou Karel IV., Hus, Komenský, Palacký, Havlíček). Tak jo. Můžeme směle.
Také monografie Františka Emmerta nazvaná Tomáš Garrigue Masaryk / Myslitel a prezident ("Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2017 ve společnosti Albatros Media[,] a. s.") sleduje Masarykův život v pořádku víceméně chronologickém, nápadně větší plochu než textu však věnuje obrazovému doprovodu ("více než čtyři stovky fotografií, kreseb a písemných dokumentů", to vše na 252 str.). Jistěže historické snímky "oživují dávno zapomenutou dobu" a "podávají svědectví o plynoucím čase", kdyby tuto schopnost neměly, nevraceli bychom se k nim. Není to jen - titulem známé knihy - Masaryk ve fotografii, zde je "ve fotografii" i jeho doba, prostředí, v němž žil: různí lidé na portrétních i skupinových snímcích, budovy, pomníky, faksimile listin a dokladů. Prima. Kvalita tisku je výborná, ne už redakční péče o text. Čteme: "velké městě", "přemýšlel nad náboženství", "V letech 1960 až 1900", "Židé přidávaly do svých svátečních pokrmů krev", "Alice, Olga a Jan Masarykovy", "na tzv. konskripční lístku", "na Tahiti, na kterých chtěl trvale zůstat", "Před hlavním vlakovým nádraží", "školní děti (alespoň z Čech a Moravy) prezidenta osobně viděli" atd. Dobrá, to jsou překlepy, někdy i veselé ("V odměněné vládě Klementa Gottwalda"), leč busta Charlotty Masarykové "na Praze 4" (v dnešní Mickiewiczově ulici) je navíc věcná chyba. Říct, že "spisovatel Zdeněk Nejedlý (...) inklinoval ke komunismu", je zrovna tak podivné tvrzení jako to o Janu Masarykovi: "Podle všeho zřejmě spáchal sebevraždu." Ale kdyby nic z toho, pak třikrát se opakující pravopis "Bistričce" opravňuje k povzdechu, že to snad mohla být pěkná kniha, jenže je to zmetek. Tak co? Za deset let lépe?
