Pátečník Jaromíra Slomka
Lítačka

Ty lidi, kteří žijí mimo Prahu (je jich už hodně přes sedm miliard, viz), to nejspíše nezajímá, proč by taky mělo? Pražanům to však úplně jedno není. Primátorka Krnáčová oznámila, jak se bude oficiálně nazývat roční předplatitelská karta pro městskou hromadnou dopravu. Lítačka. Těbůh!

Na radnici si počínali jako opravdoví korpusoví lingvisté, na internetu prý posbírali "5727 zmínek o názvu karty" (viz). Lítačka mezi všemi návrhy zvítězila, arciť ne hladce, měla i své odpůrce, ale co dnes nemá své odpůrce.

Ovšemže se té roční kartě může říkat takto, jako se jí mohlo říkat tramvajenka nebo opencard. Ale zatímco tramvajenka, pojmenování navíc neoficiální, byla právě jen předplatním kuponem, měsíčním, čtvrtletním atd., takže si ji nikdo nepletl třeba s tramvajačkou či tramvajkou (starší eufemismus pro tramvaj, ještě za první republiky běžný), a opencard je pouze takto označená červená plastová destička a nic dalšího, nové pojmenování nosiče informací o předplatném do pražských tramvají, autobusů, eskalátorových tunelů, na perony a do vlaků metra má bohužel i další významy, jež na sebe slovo "lítačka" v minulosti nabalilo.

U Čechů, kteří prošli základní vojenskou službou, vyvolává "lítačka" vzpomínky ne právě příjemné. Měl-li voják "vycházku", "opušťák" nebo "dovolenku", mohla ho kdykoli zastavit a kontrolovat (vyznačovala-li se i zlomyslností, což byla vlastnost důstojníků Československé lidové armády poměrně běžná, pak i šikanovat) "lítačka". Tímto slangovým výrazem se označovala mobilní (kontrolní) pořádková hlídka složená obvykle z jednoho vojáka z povolání a dvou vojáků základní služby, operující v posádkových městech mimo kasárna. Potkat "lítačku" či též "kápéháčko", jak "lítačce" říkávali někteří "lampasáci", bylo pro mladého muže nedobrovolně navlečeného do uniformy (stejnokroje, haha) nepříjemné vždy - už pro nutnost zastavit se a provést komickou pantomimu: srazit paty, vypnout hruď, ohnout v lokti pravou ruku a švihnout nataženými prsty ke štítku čepice.

Pro Slovník spisovaného jazyka českého (viz) je však "lítačka" nejen "slang. lítací komise, kontrola ap.", nýbrž i (dokonce na prvním místě) "ob. expr. běhání, honička, shon: l. od rána do večera; tady byla (pro kluky) špatná lítanice (Rais)". Dnes už Češi asi moc neříkají, že mají "lítačku" (pravda, nemíní-li "běhavku" čili průjem neboli diaré), spíše všichni ti štvanci hovoří o "honičce", eventuálně "hoňce", například když za "hoďku" vyrážejí na "dovču". A "lítačky" jsou, jak víme, "létací dveře".

"Lítačku" najdeme i ve starším Příručním slovníku jazyka českého (viz), a to ve významu nečekaném. Tam se totiž dočteme: "*lítačka, -y f. fam. letadlo. Ať si dají s těmi kanony a s těmi lítačkami pokoj! Svob." Hvězdička značí "výraz málo užívaný", Svob. znamená, že jde o výpisek z díla F. X. Svobody, známého dnes už snad jen v Mníšku pod Brdy. V digitalizované kartotéce, nedostupné uživatelům pouze knižní podoby osmidílného (leč devítisvazkového) lexikonu z let 1935-1957, je bez jakéhokoli odkazu zachycena "lítačka" i jako "letní jupka" (že by pendant k "utíkáčku"?), avšak ještě lepší je toto: "lítačka v povětří", dobovým pravopisem "ljtačka w powětřj".

Oč tu běží? To Juraj Palkovič, osvícený muž pocházející z Rimavské Bani, bohužel neúspěšný zastánce společného jazyka Čechů, Moravanů a Slováků, psal roku 1812 ve svém Týdeníku (Týdenníku) o Sophii Blanchardové, vdově po průkopníkovi balonového létání Jeanu-Pierru Blanchardovi (1753-1809), první ženě, která přišla o život při leteckém neštěstí: po 66 samostatných letech balonem nepřežila ten sedmašedesátý. Neštěstí se stalo nad Paříží 7. července 1819. Na slovo "letkyně" tehdy Palkovič nepřišel, "aviatička" ani "vzduchoplavkyně" asi ještě nebyla v češtině k dispozici, a tak zkusil "lítačku". Po dvou stoletích je tu zase. Vzhledem k tomu, že by zase mohlo jít o miliony vyhozené do vzduchu, má užití starého slova jistou logiku.