Seriál Marka Šálka
Rivalové krvácejí, zákazník se raduje. Tam s Jančurou, zpátky s Žaludou

U nás v nadaci se hodně dbá na celkovou ohleduplnost a šetrnost, takže "automobil" je víceméně sprosté slovo. Když jsem se s rodinou chystal na prázdninový víkend do Olomouce, padla i z tohoto důvodu volba na vlak (ostatně na této trase je to po kolejích nejen ekologičtější, ale dokonce rychlejší a nyní i levnější). A protože bych rád nechal čtenáře tohoto seriálu projednou odpočinout od agendy neziskových organizací, nabízím tentokrát jiné téma: srovnání služeb státního a soukromého železničního podniku. Směrem tam jsme se rozhodli pro RegioJet (Student Agency), zpátky pro pendolino (České dráhy).

Už nákup on-line jízdenek se značně liší. U Jančury si můžeme vybrat vagon i konkrétní sedadla a přehledná grafika ukazuje poměr aktuálně prodaných a zbývajících míst. Cestování v pendolinu vyžaduje prokousávání se složitým systémem včetně vyplňování čísel občanských průkazů - a výběr sedadel neexistuje. Výsledkem je v prvním případě jednoduchý papír s upozorněním, že průvodčímu bude stačit číslo rezervace, ve druhém pak několikastránkový arch s poučením o nutnosti vytisknout jej a nosit u sebe.

Při nástupu do vlaku se snažíme být objektivní a nenechat se ošálit lacinými Jančurovými triky. U dveří do vagonů nás zdraví usměvavá stevardka v růžové košili, která hned po rozjezdu roznáší noviny a minerálku zdarma; známe ze žlutých autobusů, na to se nenachytáme. Víc nás zaujalo uspořádání jednotlivých kupé: prostřední sedadla chybějí a jejich místo zaujaly pultíky, které mohou všichni čtyři pasažéři pohodlně sdílet k odkládání čtiva, počítačů, stravy... Mezitím už znova krouží vagonem personál a nabízí barevné magazíny a horký čaj s mátou a medem (opět zdarma). Štamgasti už mají jasno i ve svých dalších objednávkách, zato naše rodina se dohaduje: nechybí v jídelním a nápojovém lístku u každé ceny nula? Švestkový nebo ořechový koláč za devět korun, s kávou - ať už je to cappuccino, latte, macchiato či luongo - jenom za dvanáct? Po zkušenosti s jídelními vozy normalizačního střihu máme podezření, že "za tím něco je". Když ale pozorujeme, že ostatní pasažéři si nepřipouštějí pochybnosti a stevardstvo nestačí nosit minilahve s přívlastkovými víny či mnohadruhové soupravy suši, neváháme. Oceňujeme porcelánové talíře, kovové příbory, skleněné sklenice, na záchodě pak čeká další atrakce: živá orchidej. Až když vystupujeme, došlo nám, že po nás za celou dobu nikdo nechtěl ani to rezervační číslo...

Na olomouckém nádraží se nás snaží České dráhy uchlácholit informačním stánkem, u kterého sympaticky bodrá Moravanka rozdává letáky a propisky s emblémem ČD. Bude se v podobně pozorném duchu odehrávat i naše zpáteční cesta pendolinem?

O den později míříme na peron stejně natěšeni jako včera, zážitky z vlaku uhánějícího letní krajinou jsou neporovnatelně příjemnější než nervózní popojíždění z pruhu do pruhu po českých dálnicích lemovaných sklady a billboardy. Připraví nám naše dráhy ještě nějaké potěšení navrch?

Každopádně je fajn, že naše "supercity" přijíždí na chlup přesně, nebývala to na tuzemských železnicích taková samozřejmost. "Osobní doklad dítěte." Trochu nechápavě, zaraženi i způsobem komunikace, v níž evidentně absentují nejen slovesa, hledíme o pár minut později na průvodčího listujícího čtyřmi tiskovinami představujícími tři jízdenky. Opravdu netušíme, co má vlastně náš dvanáctiletý syn předložit. "Potvrzení o studiu, legitimace MHD, cestovní pas...," znaveně recituje muž v uniformě s pohledem upřeným do stropu. Naštěstí s sebou máme pasy, které po dvojím vykradení nenecháváme doma, načež se můžeme jít osvěžit do jídelního vozu. Máme štěstí, sedí tu jen personál, který využívá volné chvíle k vyplnění jakýchsi služebních dokumentů. Vybrat si stůl ale není jednoduché, na většině z nich zůstává přinejmenším zmačkaný ubrousek po předchozích hostech, častější jsou talíře se zbytky jídla. Stoupáme si tedy k bufetovému pultu v zadní části vagonu, ale tady má personál plné ruce práce s vyklízením polic, tak raději jdeme zpátky, najít si pokud možno nepříliš znečištěný stůl. Víc si na cestování pendolinem stěžovat nemůžeme: zásuvky i wifi fungovaly, občas kolem nás projel vozík s nabídkou ne zcela předraženého, byť skromnějšího občerstvení. Po některých maličkostech od konkurence se nám ale přece jen stýskalo.

Zbývá závěrečné vyúčtování. Cesta vlakem provozovaným firmou Student Agency stála ve třech lidech 430 korun, Českým drahám jsme za jízdu opačným směrem zaplatili 754 korun (obě firmy nasazují akční ceny). RegioJet zvládl trasu Praha-Olomouc v čase 2:25, Pendolino jelo opačným směrem o osmnáct minut rychleji; k tomu se ovšem hodí připočítat dobu strávenou v nádražním kiosku nákupem jídla, novin a pití, což jsou věci, které při cestování žlutým vlakem není důvod pořizovat předem. V prosinci se do souboje zapojí černé vlaky Leo...

Seriál Marka Šálka vychází každou středu