Pátečník Jaromíra Slomka
Proč nechodit do reykjavických barů

Českou ambasádu v Islandské republice nenajdeme, pan Milan Dufek vše zařizuje z Osla. Ani Reykjavík si nevydržuje velvyslance v Praze, Jeho Excelence Audunn Atlason úřaduje ve Vídni. Je tedy všechno trochu z ruky - jako celý Island. Díky Malé knížce o Islanďanech (Pragma, přeložil Jiří Kleňha, 125 stran) se nám však tento ostrov náhle hodně přiblížil.

Padesátku vtipných fejetonů o svých krajanech napsala a poskládala (Pár slov ke struktuře této knihy. Žádná není.) sympatická žurnalistka Alda Sigmundsdóttir(ová), reykjavická rodačka i dnešní obyvatelka, podle fotografií paní mladistvého vzezření, s vlasy plavými, u kořínků tmavými. Zhruba polovinu svého života prožila v Kanadě, na Kypru, ve Velké Británii a v Německu (viz Alda Sigmunds), na Island se vrátila roku 1994. ("Tehdy mi bylo právě třicet a žila jsem v zahraničí více méně od pěti let.") Své islandské spoluobčany, jejich zvyky, zlozvyky, tradiční i nové stereotypy, komické i nebezpečné výstřednosti atd. musela po návratu začít poznávat jaksi od začátku, hleděla na ně očima sice ne již dětskýma, a přece zvídavýma, z handicapu učinila výhodu, z nouze ctnost. Islanďany brzy prokoukla, zná je skrznaskrz, miluje je, ale současně si drží jistou distanci, prostor pro údiv a ironii.

Co se z Malé knihy o Islanďanech dovídáme? Že tento národ "si cení svou nezávislosti nade všechno ostatní". Že je to "literární národ" pyšný "na své literární dědictví". A že "projevem nezávislosti je přání Islanďanů raději majetek vlastnit než jej mít v nájmu". To vše stojí v první, poněkud vážnější kapitole nazvané Nezávislost, jež je jakousi preambulí k dalším 49 fejetonům či miniesejům psaným původně "pro čtenáře (...) blogu The Iceland Weather Report".

Na Islandu je každý oslovován křestním jménem "bez ohledu na (...) věk a sociální postavení. Děti oslovují dospělé křestními jmény a dospělí oslovují křestními jmény každého od popeláře až po prezidenta. Všechno je velmi rovnostářské. (...) Mně osobně se tato neformálnost velmi líbí," ujišťuje nás autorka, jejíž jméno prý v telefonním seznamu musíme "hledat pod A, nikoli pod S", protože i v něm jsou Islanďané řazeni podle křestních jmen. Vedle adresy v soupisu telefonních čísel uvádějí i povolání, a protože jsou veselé kopy, občas i fiktivní: hle, tři krotitelé mimozemšťanů, osmnáct kovbojů, dvaapadesát princezen, čtrnáct krotitelů duchů, jeden bývalý ostrý hoch atd. Co by si asi, mít takovou příležitost, psali do telefonního seznamu Češi?

Pisatelka má dar důvtipné zkratky i výstižné generalizace, avšak když má vyložit islandský humor, nedaří se jí snést pádné příklady. "Islandský smysl pro humor je suchý, nenápadný, cynický a projevovaný s kamennou tváří, se zvláštní zálibou v absurdnu," snaží se o definici, ale možná to popletl překladatel. Suchý, cynický, nenápadný... bývá přece sám humor, ne smysl pro něj. Ten má někdo větší, jiný menší a občas ho někdo nemá vůbec. Satiru, televizní, prý provozuje skupina Spaugstofan, kdysi dobrá, pak unavená ("sledovanost prudce klesla"), pak zase dobrá: "Národ šel do kolen. Řvali jsme smíchy..." Věříme bez důkazů, co nám taky zbývá?

V čem jsou nám Islanďané blízcí? V pohřbech s otevřenými rakvemi už ne, to máme za sebou a jistě i je to jednou přestane bavit. A v tomto? "Když potká jeden Islanďan druhého na ulici v zahraničí, pozdraví se, jako by byli bratranci... Také pokud Islanďané žijí v zahraničí a slyší o jiných Islanďanech žijících v blízkosti, jsou nadšeni a nemohou se dočkat, až se s nimi seznámí." Zato "zásada 'my všichni jsme Islanďané' doma neplatí".

Důležité varování: do reykjavických barů raději nechodit! "Noční život v Reykjavíku je jako na Divokém západě zejména o víkendech a rostoucí počet krádeží je šílený. Saka, kabáty, kabelky, mobily, šály... zkrátka cokoli, co nemá člověk vyloženě připevněno k tělu."

V padesáti kapitolkách je toho o Islanďanech řečeno docela dost. O ostrovní flóře, fauně, vodě, sopečné činnosti... však autorka mnoho nepověděla. Možná záměrně. Abychom si to museli prohlédnout na vlastní oči.