Sousloví "proruští separatisté" rychle zdomácnělo v českých médiích (nikoli v řeči lidu) a je dnes tak běžné jako třeba "malá domů", "povinné ručení" nebo "houska na krámě"; čeština je ovšem nevytvořila, pouze importovala z tiskových agentur: v němčině jsou to "pro-russische Separatisten", v angličtině "pro-Russian separatists". Už si nežádá žádný výklad, je všeobecně srozumitelné - dokonce i hlasatelům komerčních rádií. Kde se vzalo? V Kremlu? Asi ne. Dnešní ruská média totiž spíše než o "proruských separatistech" ("prorossijskije separatisty") eufemisticky píší a mluví o "zastáncích federalizace Ukrajiny".
V českých médiích, spolehneme-li se na databázi NEWTON Media, a. s., se "proruští separatisté" poprvé objevili 5. března 2002, a sice v internetovém Neviditelném psu; v článku Matěje Nováka jsme tehdy mohli číst: "O spolupráci se Spojenými státy velice usiluje prezident Ševarnadze (sic!). Silnější přítomnost USA v regionu může aspoň částečně vyrovnávat tlak Ruské federace. Rusku se už od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 daří zasahovat do gruzínské vnitřní politiky využíváním konfliktů vlády s proruskými separatisty, zejména v Abcházii a Jižní Osetii." Následovala tříletá pauza. A pak v témže médiu, tedy v Neviditelném psu, cosi o "proruských separatistech" utrousil Ota Ulč: Putin "dosud nevyklidil zbývající dvě ruské vojenské posádky z gruzínského území a nadále podporuje proruské separatisty ve dvou enklávách (sic!) - Abcházii a Jižní Osetii".
Tehdy však byly Abcházie a Jižní Osetie vzdáleny české realitě snad ještě více než Ostrovy Torresova průlivu, takže nového sousloví si mnoho čtenářů možná ani nevšimlo. Na "proruské separatisty" se dalo snadno zapomenout. Přitom takoví lidé už tehdy leckde mimo Rusko zajisté žili, pracovali, radovali se i strádali, biologicky se reprodukovali i umírali. Jistěže tak o sobě nemluvili: "Ivane Porfirjeviči, slyšela jsem, že jste elektroinženýr." "Ano, slaboproudař, absolvent moskevské polytechniky." "A čím se zabýváte ve volném čase? Jaké máte koníčky? Povězte mi něco o sobě, prosím, prosím." "Víte, Galino Gavrilovno, já jsem proruský separatista, ale zatím si to nechte pro sebe."
Co je "separatismus", víme, jeho pěkné synonymum zní "odštěpenectví"; co je "proruský", snadno si odvodíme, přestože výkladové slovníky češtiny ten výraz kupodivu nezaznamenávají. Mimochodem, lingvisté do heslářů našich lexikonů nezařadili ani slova "prorakouský" či "proamerický". Zato slova "proněmecký" a "prosovětský" ano. Podle Slovníku spisovného jazyka českého to první znamená "přátelský, nakloněný Němcům: p-á politika", to druhé zase "přátelský, nakloněný Sovětskému svazu: p-é smýšlení; p-á politika". Kdo jsou tedy na Ukrajině "proruští separatisté"? Obyvatelé státu, kteří z přátelské náklonnosti k jinému státu založili jakýsi kroužek ukrajinsko-ruské družby s úmyslem alespoň část své země připojit k sousední "supervelmoci"? Jsou to Ukrajinci chladnokrevně se v cizím žoldu dopouštějící vlastizrady? Velezrady? Či snad teroristé, jak říká ukrajinská vláda? Domobrana, jak cvičené bojovníky také nazývá Moskva? Pátá kolona, jak se říkalo ve Španělsku za občanské války? Fifth column? Die fünfte Kolonne? Pjataja kolonna?
Jsou to zajisté militantní ctitelé režimu ztělesňovaného ruským prezidentem, premiérem a teď zase prezidentem (i jeho loutkou, tuhle prezidentem, nyní jakoby premiérem), lidé se zbraněmi v rukou, ruskou krví v žilách a ukrajinskými (?) doklady v kapse. "Putinovci a medveděvovci" - včera na Krymu, dnes na východě Ukrajiny a zítra třeba v Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Gruzii či Karlových Varech - to by bylo přiléhavější pojmenování než "proruští separatisté". Poučení je v historii. Konrad Henlein, občan československý, počínal si kdysi tak, aby se zalíbil v Berlíně. Byl to proněmecký, proříšský separatista? Ovšemže. Leč neříkalo se mu tak. Území, na němž měl vliv, bylo po jistém úsilí i s obyvateli také jeho zásluhou vytrženo ze svých státních hranic a připojeno k velkému, rozpínavému, na válku se chystajícímu, na vítězství se těšícímu, na drtivou prohru nepřipravenému sousedovi. Z hlediska věčnosti na okamžik, na mizerných sedm let. Vlastně ani ne.
