Před všudypřítomnými kamerami se prakticky nelze schovat. Naposledy v úterý vyčlenili zastupitelé Prahy 1 čtyřicet milionů korun na rozsáhlý kamerový systém v centru města. Na kamery má jít dalších čtyřicet milionů ještě v roce 2015.
Slouží k naší ochraně, anebo začínáme být svědky kontroly nad jednotlivci i společností, která nemá v dějinách České republiky obdoby?
Pod názvem kamerové systémy si totiž často představíme jen několik kamer propojených kabely, nějaké vyhodnocovací pracoviště, popřípadě nahrávací zařízení. Jenže současné kamerové systémy nám mohou vstoupit do soukromí více, než si je kdokoliv z nás ochoten vůbec připustit: v dnešní době se jedná o velmi sofistikované celky, jež v návaznosti na připojení informačních technologií poskytují data bez zásahu člověka.
Inteligentní kamerové systémy samostatně rozliší zastavení vozidla v zákazu zastavení, měří rychlost, rozpoznají registrační značky, upozorňují na dopravní propustnost ulic, nahlásí odcizená auta. Systém dokáže záběry digitálně i opticky přiblížit, kamery fungují i při minimální viditelnosti a jsou chráněny proti oslnění. Některé jsou umístěny hodně vysoko a mohou vstupovat skrze okna do našeho soukromí.
Jenom na začátku loňského roku bylo v Praze oficiálně 1800 snímacích přístrojů městského kamerového systému, do kterých je přístup z padesáti pracovišť (a to nemluvíme o kamerách Ředitelství silnic a dálnic a dalších). Většinu z nich "spravuje" městská policie. K čemu ale konkrétně tato zařízení slouží? Kdo všechno k nim má přístup? A jsou napojena na nějaké databáze?
Vedení pražské radnice v minulosti opakovaně hovořilo o tom, že chce do systému nainstalovat software, jenž automaticky rozpozná lidské obličeje. Prý instalován nebyl, ale kdo to s určitostí může říct? Mluvčí pražské radnice určitě ne. V Česku totiž chybí zákon, jenž by obecně reguloval využívání kamerových systémů. Zejména ve velkých městech tak není v podstatě možné se jejich objektivům vyhnout.
Přitom je nutno dodat, že termín "společnost pod dohledem" není v českém prostředí příliš rozšířený. Například v USA je používán běžně v souvislosti s ochranou obyvatelstva. Zde už i školy posílají žádosti rodičům o odebrání vzorku DNA jejich dětí a nikdo se tomu (až na cizince a výjimky) nediví. Asi stejně, jako se už téměř nikdo v Česku nepodivuje nad čím dál tím víc rozšířenými kamerovými systémy...
