Nedávno jsme se na tomto místě zabývali osobou ministryně spravedlnosti. Helena Válková totiž žurnalistům přihrála doslova na smeč, když jim poskytla sousto v podobě výroků, že "Čechům se toho v protektorátu zas tolik nedělo".
Více než otázkami, zapomněla-li v tu chvíli na Lidice anebo měla-li zrovna chmurný den se skrytými myšlenkami na politickou sebevraždu, však potrapme paní profesorku jiným tématem.
Válková, rodným příjmením Mičková (a podle německého příjmení otce možná Mitschke), je expertkou na trestní právo. Pražskou právnickou fakultu vystudovala v 70. letech. Lidové noviny o ní nedávno napsaly, že má škraloup z minulosti: politička, jež byla až do roku 1989 členkou KSČ, se podle listu měla údajně zaplést s bezpečnostními složkami tehdejšího režimu, když pracovala v letech 1975 až 1989 ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře.
Nejprve je třeba zmínit, že novináři obvykle nevědí, co je špatné a co špatné není, ale zato vědí, co je správné napsat. Trapně v této souvislosti působí například palcové titulky: Nový rektor Univerzity Karlovy? Možná bývalý komunista nad články o vynikajícím lékaři a charismatickém pedagogovi Tomáši Zimovi. Kdybych nebyl v době, kdy se lámal režim, v šesté třídě základní školy, ale byl naopak vědec s červeným diplomem z lékařské fakulty mající ambice dělat vědu, tím pádem i kariéru, kdo ví, jak dlouho by mne strana lámala či zda bych nebyl aktivní sám. Nicméně případ profesorky Válkové je v mnoha ohledech odlišný od případu profesora a rektora UK Zimy.
Ačkoli paní ministryně informace o své údajné spolupráci s bezpečnostními složkami rezolutně popírá, v kuloárech tyto zvěsti putují už několik měsíců. A dokonce někteří vládní představitelé potvrzují, že něco zaslechli tu ve sněmovně a tu zase že něco slyšeli z ministerstva vnitra.
Autentická svědectví pracovníků, kteří přišli do kriminologického ústavu po roce 1989, zní následovně: "Co nás v ústavu zarazilo, bylo velké množství komunistů - takové ty typy lidí, kteří byli ve straně už od fakulty, což je poměrně neobvyklé." Následují slova: "A pak nás tam s kolegy zarazil - vím, že jsme si to se zájmem četli - nějaký výstup z vědeckého výzkumu ústavu na téma, co vadí vězňům, pokud jsou uvězněni." Po roce bádání totiž ústav vybádal, že vězňům vadí, že jsou omezeni na osobní svobodě. A vypravování pokračuje: "Takže nás překvapily takové podivné výstupy. To vám přece řekne každý v tramvaji! Zůstali jsme na to koukat a v podstatě jsme se nad tím pozastavili. Tohle jim trvalo rok? Na tomto pracovala rok parta lidí? Začali jsme uvažovat, co tam vlastně dělali, když vybádali toto. Samozřejmě jsme se to nikdy nedozvěděli."
Pak se ústav rozpustil, Generální prokuratura zanikla. Ale otázka, co tam dělala paní profesorka Válková, zůstává otevřena. Tím, že nebyla zodpovězena, otevírá totiž prostor k úvahám: nebyl shora uvedený výzkum (a další podobné) pouhým alibi pro jinou činnost? Nevysílal náhodou tehdy ústav agenty mezi disenty, neměl své lidi ve věznicích a co třeba víme o takzvané VAG (vězeňské agentuře, roli StB a s ní spřízněných "odborníků" v této složce)? Samozřejmě, pokud by tomu tak bylo, člověk, jenž by se na něčem podobném podílel (v žádném případě teď nemyslím konkrétně paní Válkovou), by zřejmě neměl morální právo zastávat dnes jakýkoli ministerský post.
Válková by jen měla coby šéfka spravedlnosti tuto etapu svého života veřejně objasnit, plánuje-li nadále ve své funkci pokračovat. Nic jiného udělat nemusí a ani po ní nikdo nic jiného chtít nemůže.
