Zprávomat Ondřeje Féra
Zabili Ježíška, parchanti!

Kdyby Ježíše ke kříži přibili tak, jak se to obvykle ukazuje na obrazech, tedy skrz dlaně, z popravčího nástroje by se utrhl. A to by byl trapas.

Odsouzenci k ukřižování se k příčnému prknu popravčího nástroje, které si na místo popravy sami museli donést, přibíjeli skrz místo ležící mezi dvěma kostmi zápěstí. Uchycení bylo velmi pevné. Docházelo při něm k přerušení nervu, které se projevovalo křečovitým stočením palců směrem do dlaně.

Určitě to nebylo tak, že odsouzenec při ukřižování stál na jakémsi výstupku. To by totiž bylo proti smyslu celého hrdelního trestu. Odsouzenci se přibíjeli skrz paty složené přes sebe. Tak potom byli zdvižení do výše, aby umírali všem na očích, vystaveni slunci a nepřízni počasí. Ke smrti pracovali v typicky pokroucené poloze, která byla bolestivá, ale především odsouzencům omezovala možnost dýchat. Nadechnout se ještě šlo, ale pokud chtěl odsouzenec vydechnout, musel se nadzvedávat nohama, ale to bylo kvůli hřebu vedoucímu skrz paty nesmírně bolestivé. Druhá možnost byla přitáhnout se za ruce, ale i tady šlo o mimořádně bolestivou proceduru.

Na kříži se tedy neumíralo na vykrvácení (ztráta krve byla minimální), ale na udušení. Rána, kterou měl Ježíšovi zasadit setník Longinus, nebyla žádným zhoršením trestu, ale ranou z milosti, která prorokovi zkrátila utrpení.

Mimochodem, z bible víme, že Římané dávali Ježíšovi pít ocet a víno "s myrhou". V obou případech šlo o jakousi anestezii, která měla zmírnit barbarský trest.

Ukřižování patří k nejstarším hrdelním trestům a používalo se zejména u otroků a buřičů. Druhému určení napovídá i probodení pat hřebem, které jasně odkazuje k archetypálnímu mýtu o Oidipovi a jeho incestnímu vztahu s matkou.

Ukřižování bylo pro Římany coby představitele nejvyšší kultury evropského starověku něčím barbarským a na lidi, kteří se k němu uchylovali, se dívali s podobným opovržením a hrůzou, s jakým se dnes my díváme na exekuce provozované Islámským státem. Jsou známy jen dva případy, kdy k němu přistoupili. Poprvé to byl triumvir Crassus, který kříži s umírajícími otroky "vyzdobil" cestu z Capuy do Říma poté, co porazil Spartaka. Podruhé to byl císař Nero, který se považoval za umělce a pořádal noční hostinu osvětlenou hořícími těly křesťanů ukřižovaných a politých asfaltem.

Se zvláštním zaujetím se během náboženských válek navzájem křižovali katolíci a protestanti, aby tak dokázali, která verze jejich víry je mírumilovnější a láskyplnější. Ve velkém se křižování rozmohlo během druhé světové války na východní frontě, kde se stalo oblíbeným odstrašujícím trestem sovětských jednotek SMĚRŠ. Jen v době bitvy u Kurska tato popravčí četa ukřižovala nejméně tři sta vojáků - všechny sovětské, údajné či skutečné dezertéry. Křižovali také italští komunističtí partyzáni a jejich řádění popsal s mrazivou strohostí Curzio Malaparte.

Naposledy se ve velkém křižovalo v Kambodži při řádění sociálních inženýrů Pol Pota. Zabíjely se tak zejména děti, které stačilo ke kříži přivázat. Pak ovšem některý z Pol Potových náhončích zjistil, že je daleko jednodušší dětem prostě natáhnout na hlavu igelitový pytlík a počkat, než v hrozných křečích zemřou. Rána z milosti se zasazovala obvykle lopatou a pak se zpívaly posměšné písně připomínající křesťanské žalmy.