Hořká, mléčná, oříšková, plněná nebo dokonce slaná karamelová... Čokoláda - lahodná pochoutka vyrobená z kakaových bobů, které v minulosti sloužily jako platidlo. Její historie sahá až do období dávných indiánských kmenů v oblasti dnešního Mexika. Masově se však rozšířila díky světovým válkám. Mezinárodní den čokolády, který letos připadá na pátek 13. září si tak nenechte pokazit pověrami, ale oslaďte si ho kvalitní tabulkou této pochoutky a ponořte se do historie.
Čokoládová historie začíná v období před více než třemi tisíci lety. Už tehdy pěstovali indiáni kmene Olméků v deštných pralesích Mexika kakaovníky. Po zániku jejich říše ve 4. století našeho letopočtu se na tomto území usadili Mayové, kteří jako první v historii uvařili hořkou tekutinu z kakaových bobů.
Kakao pila pouze místní honorace a bylo také součástí různých rituálů. Jedna mayská pověst praví, že lesní mravenci uloupili v chrámu bohů kakaové boby a přinesli je indiánům, které také naučili boby pražit, mlít a míchat s kukuřičnou moukou a medem. Po pádu mayské civilizace se kolem roku 900 n. l. objevují Tolkékové a po nich Aztékové, kteří využívali boby k náboženským obřadům.
Ryba za tři boby
Samozřejmě je také využívali k přípravě nápoje, kterému říkali cacauatl nebo chocoatl/xocolath a je všeobecně známo, že boby sloužily i jako platidlo. Za 100 bobů bylo možno koupit krocana, za 30 bobů králíka, velké rajče stálo jeden bob a ryba tři boby. V některých odlehlých krajích Mexika a střední Ameriky byly kakaové boby měnou až do konce 19. století.
Uplynulo už více než pět tisíc let od doby, kdy se poprvé Evropané setkali s kakaovými boby. Když na své čtvrté výpravě roku 1502 přistál Kryštof Kolumbus na ostrově Guanaja poblíž dnešního Hondurasu, dostal od místních domorodců dárek v podobě kakaových bobů, a stal se tak prvním Evropanem, který je spatřil.
Žárliví Španělé
Španělům připomínaly mandle a nevěnovali jim žádnou pozornost. Když později mořeplavec představil boby na španělském dvoře královny Isabely a krále Ferdinanda, napěněný hořký a pálivý nápoj, který Indiáni z kakaových bobů vyráběli, si nezískal žádnou oblibu. Jeden z nejslavnějších dobyvatelů Ameriky Hernán Cortéz však přidal do nápoje cukr a vanilku, čímž si začal získávat pozornost jak v koloniích, tak na španělském dvoře.
Španělé žárlivě střežili tajemství výroby čokolády a monopol na její pití si udrželi až do první poloviny 17. století, téměř jedno století. V roce 1606 přivezl benátský kupec Antonio Carletti kakao do Itálie, v téže době se na jihu Francie usadili Židé, kteří byli vyhnáni španělskou inkvizicí a také mniši mezi sebou sdíleli tajemství přípravy čokolády. Po této události se pití čokolády rozšířilo do dalších evropských zemí. Zajímavostí je, že do Švýcarska se dostala čokoláda poměrně pozdě. Teprve v roce 1819 založil ve Vevey první švýcarskou čokoládovnu François-Louis Cailler.
Od války ke spotřebě
Švýcaři však mají na svém kontě nejedno prvenství z oblasti její výroby. V roce 1875 vyvinul Daniel Peter první mléčnou čokoládu, čímž dal základ proslulé švýcarské čokoládě. Rovněž jeho krajan Rodolphe Lindt vyrobil v roce 1879 první čokoládu, která se rozpouštěla na jazyku. Způsob zpracování kakaové hmoty nazval konšování a příslušný přístroj konše (ze špan. concha, mušle). Švýcaři se zasloužili i o vynález oříškové čokolády a plněné čokolády v roce 1913.
Už koncem 19. století ztrácely na významu světové kakaové velmoci Španělsko a Itálie a nastal rozmach Švýcarska a Německa a dalších evropských států. Mají výhodu v industrializaci výroby, efektivních postupech a nové marketingové strategii. K rozšíření čokolády přispěla překvapivě i první světová válka, kdy byla čokoláda dodávána vojákům. Totéž se opakovalo i ve druhé světové válce. Skutečně masová spotřeba čokolády tak přišla až po světových válkách.
