<span>Aboriginci</span>: sudetští Němci Austrálie

Co Aussies mají a my ne? Hlídací lamy, spoustu místa, morální dluh vůči Aborigincům a hrdost na hrdiny.

Když mi Anne (případná tchýně mé dcery) nabídla možnost navštívit australskou farmu, rád jsem souhlasil. Založila ji rodina, která se rozhodla odejít z Canberry do buše.

Jeli jsme přes hodinu po dálnici, pak po silnici, pak po prašné cestě. Každý pozemek je oplocen drátem kvůli dobytku. V Austrálii žijí všechny krávy pod širým nebem, takže tu přicházejí o krásné budovy kravínů.

Od brány zamčené kvůli koňské chřipce není dům na návrší vidět, jedeme k němu ještě kilometr. Nejbližší sousedé bydlí o pět kilometrů dál. Pod domem se pasou koně, stádo ovcí a kráva, která se na farmu dostala omylem. Protože ve svém okolí žádnou jinou krávu nikdy neviděla, myslí si, že je také ovce.

Stádo nehlídají psi, ale tři lamy, které zahánějí lišky. Aussies mají problémy s množením zvířat, která tu dříve nežila. Kapři, srnky, králíci a lišky osídlili během dvaceti let téměř celý kontinent. K lamám může jen farmářka Barbara, na ostatní lidi vztekle plivají. Kroužícího orla však zahnat neumějí. Ten se prý občas pokouší uchopit do pařátů jehně, vynést ho do výšky a pustit na zem. A pak ho roztrhat.

Během oběda vyskočila Barbara s oběma dětmi dvakrát od jídla, aby křičením a máváním orla zahnali. Zastřelit ho nesmí ani tady. Manžel Trevor zůstal a klidně dál s námi konverzoval. Denně jezdí do hodinu a půl vzdálené Canberry, kde dělá účetního, zatímco se Barbara stará o farmu.

Hlavní obživou je pro ně kvalitní vlna, která prý ovcím usnadňuje život na slunci. Je to dobrá izolace. Já osobně bych podobný kožich na australském slunci nenosil a příchod střihačů bych vítal jako spásu. O něco horší je pro ovce prodej na maso. K tomu Barbara alibisticky dodává, že ještě nikdy žádnou ovečku nezabili.

Pruh na dálnici

Od našich končin se Austrálie liší hlavně tím, že je tady všude dost místa. Když se u nás staví dálnice, je třeba pět let dopředu jednat o pozemcích a sem tam někomu zbourají dům. Tady patří většina půdy státu, takže dělící pruh na dálnici bývá i padesát metrů široký. Auta v protisměru se ztrácejí mezi stromy. Půda leží ladem a čeká na využití. Většinu plochy hlavního města tvoří parky a lesy. Mezi moderními budovami ministerstev, Nejvyšším soudem, Národní galerií a knihovnou jsou lesoparky. Střed města tvoří umělé jezero Griffin, po kterém se prohánějí plachetnice i veslaři.

Původní parlament z počátku století byl postaven roku 1901 podle anglického vzoru a obě sněmovny jsou kopiemi britských komor. Dnes slouží jako muzeum, protože pár set metrů nad ním stojí od roku 1988 parlament mnohokrát větší.

Aby z Canberry moc nevyčníval, umístil ho italsko-americký architekt Aldo Giurgola z velké části pod zem. Vidět je jen stometrový jehlan s národní vlajkou.

V podzemí jsou bezplatné garáže pro turisty, kteří si s úctou prohlížejí rozlehlé sály, portréty guvernérů a poněkud přikrášlenou sochu královny. Monumentalita dvacetimetrových sloupů a „supervysokých" stropů trochu připomíná Kreml. Všude jsou svalnatí strážci, kteří celý den nic nedělají, jen koukají, jestli netropíte nějakou neplechu.

Aboriginci před parlamentem

Mezi vodotrysky pod starým parlamentem probleskují barvy asi deseti omšelých turistických stanů.

Z ohniště uprostřed dokonale střiženého anglického trávníčku stoupá dým. Nad ním se třepetá aboriginská vlajka s žlutým terčem na černočerveném poli. Tabulky mířící k parlamentu nám oznamují: „Tato vláda je ilegální!"

Dozvídáme se, že skupina původních obyvatel se tu trvale utábořila a úmyslně kazí dokonalost parku pod vládní budovou. Nikdo se nad tím nepozastavuje, nikdo je nevyhazuje. Aboriginci jsou podobným problémem pro Austrálii jako pro nás odsun sudetských Němců.

Dřívější koncepty násilné asimilace byly opuštěny a Austrálie poctivě hledá novou cestu. Památné kameny s aboriginskými znaky, mluvící dřevěné sloupy, výstavy původního umění, původní názvy, suvenýry skoro na každém kroku připomínají, komu tato země původně patřila.

Když se letos 11.února předseda vlády Aborigincům za bolest, utrpení a soužení ztracených generací, jejich potomků a rodin omluvil, seděla u televizorů celá Austrálie a mnozí plakali.

Národ bojujících dobrovolníků

Teprve v Canbeře jsem si uvědomil, že Australané bojovali skoro v každé válce. V první světové umírali u Dardanel a na Sommě, ve druhé jako letci v Anglii, pěšáci u Tobruku, a pak ještě v Palestině a v Tichomoří proti Japoncům. Vždy nesmírně daleko od vlasti.  Jednotky ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) byly postaveny z dobrovolníků po vypuknutí první světové války v roce 1914. V tehdy pětimilionové Austrálii se dobrovolně přihlásilo 330 tisíc mužů. Šedesát tisíc jich bylo zabito a 166 tisíc zraněno. Osm tisíc jich padlo u tureckého Gallipoli a dalších zhruba 30 tisíc ve Francii u Villers Bretonneux a Mont St. Quentin.

Před první válkou si koupili v Anglii ponorku. Sotva s ní dopluli do Sydney, hned se vydali zpět k Dardanelám. Tam propluli minovým polem až k Bosporu, kde se potopili. Námořníci vyplavali na povrch a další léta strávili v zajetí (pokud jsem správně rozuměl průvodci Billovi).

Australané bojovali v Koreji, jedenáct let ve Vietnamu, v Iráku, v Somálsku. Nikdy však neválčili na svém území. Jen jednou jim Japonci bombardovali Darwin. Malá japonská ponorka se pokusila napadnout přístav v Sydney a přitom se potopila. Dodnes ji hledají.

To všechno připomíná War Memorial Museum s původními letadly, a dokonce i tanky z první světové války. Je tam i skutečná japonská ponorka, originály německých raket V1 a V2 a sovětská stíhačka MIG 15 v životní velikosti.

S nesmírnou úctou si Aussies prohlížejí medaile svých padlých hrdinů. Budova je grandiózní. Široký bulvár Anzac Parade mířící k jehlanu parlamentu s australskou vlajkou na vrcholu je určený pro národní svátky. Opět to trochu připomíná monumentální stavby v Sovětském svazu. Pod Memorialem je malý památníček věnovaný Turkům, které u Dardanel pobili. Velel jim první prezident Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který hrdinství Australanů rovněž ocenil.

Pyšní na padlé za svobodu

Můj přítel Bill dělá v památníku průvodce jako svoje hobby. S medovým úsměvem mi vyprávěl hrůzostrašné historky o tom, jak Japonci vraždili zdravotní sestry, které na člunu prchaly ze Singapuru, jaká zranění měla ta jediná z nich, která přežila, když hrála mrtvou, a kolik průstřelů, sečných a bodných ran utržil od Japonců jeho dosud živý bratr.

Bill je pyšný na to, kolik Australanů v boji za svobodu zemřelo a na jejich medaile hledí s velkou hrdostí. Mně připadalo nepochopitelné, proč se lidé, kteří se vůbec neznali, tak nesmyslně zabíjeli. Možná proto nám schází nejen podobné muzeum, ale i podobné pocity.

Foto: Jiří Vanýsek