Borneo: na rovník za nosatými opicemi

Život je někdy pes, a to i když jste opice. Uznejte sami - běhat po světě s takovým frňákem, a přitom se nedotknout kapky alkoholu! Ze severobornejských opic kahau nosatých by Cyrano měl radost. Cyrano ovšem do džungle národního parku Bako nepatří. Takhle dělají opice kahau radost turistům.

Borneo není země, kam se jezdí za moderní kulturou či dávnými tradicemi. Modernu reprezentují obskurní sochy koček v nadživotní velikosti v ulicích hlavního města Kuchingu, a jestli chcete za tradicemi, musíte mít velké štěstí, abyste se dostali skutečně do nitra ostrova - předvařená setkání s potomky lovců lebek organizovaná na turistův klíč jsou autentická asi jako juchavé večery s pravým moravským na Karlštejně.

Jak je Borneo nádherné, poznáte v jeho přírodě. Nejznámější národní park západní části ostrova, provincie Sarawak - Bako - leží ani ne hodinku jízdy autobusem od Kuchingu. Když zůstanete přes noc, s trochou štěstí uvidíte nosáče deset minut od tábora, jak si cpou břicha listím mangrovníků. A to nemluvím o západech slunce takového kalibru, že si přehodnotíte definici slova kýč.

Nosáči a břicháči

Opičáci mají oranžový kožich, nos jako cuketu a prvotřídní pivní pupek, jako by uplynulých patnáct let strávili vleže na umakartu páté cenové. Jejich družky (bývá jich až osm v jedné tlupě) jsou na tom jen o jeden oranžový chlup lépe. Když se takhle zvečera přikradou k magrovníkovým hájům a začnou hodovat, jsou k sežrání. Vy je při večeři můžete pohodlně pozorovat z dřevěných altánů nad mangrovníky, případně si přivstat ráno na opičí snídani - z tábora, kde se v Baku nocuje, je to pět minut.

Lodí na pevninu

Národní park Bako je jedním z mála míst, kde si opice kahau žijí v klidu a nerušeně - paradoxně právě kvůli turistům. Kahau je totiž endemit, jinde než na Borneu ho nenajdete, a chránit ho kvůli turistům, kteří dovezou peníze, se ukázalo jako dobrá strategie. Dostat se do parku není žádná legrace - ačkoli Bako není ostrov, jiná cesta než po vodě do něj není. Jízda vratkými motorovými loďkami je prostě jízda! Šofér vás veze střemhlav po proudu, vítr vám hvízdá kolem uší, příď rozráží vlny, před vámi se otevírá mořský záliv a vy si myslíte, že Borneo je vaše - dokud nezačne lít. Liják na rovníku je vážně výživný, a jestli si myslíte, že řidič, který turbosprchu notabene zažívá při cestě do parku každý den, vyloví při prvních kapkách z rukávu deštník, pláštěnku nebo celtu, tak nevyloví.

A protože se k hranicím parku přijíždí s odlivem a vás čeká dvacetiminutové brození se vodou po kolena, poteče z vás jak shora, tak zdola. Když ne déšť, tak pot - od rovníku vás dělí sto kilometrů.

Na opice není spolehnutí

Do parku Bako se dá jet i na otočku, ale pokud vás vyloženě netlačí čas, neodbuďte se jednodenní exkurzí. Opice kahau totiž na mangrovníky u turistického centra chodí, jak se jim zachce. Někdy přijdou každý večer v týdnu, jindy po nich není pár dní za sebou ani stopa.

To vám pak nezbyde než vypravit se za nimi do džungle na vlastní pěst.

Cesty malajsijskými národními parky jsou na asijské poměry překvapivě dobře značené a udržované, žádné cáry toaletního papíru na stromech jako v Kambodži - stejně jako v Česku sledujete barevně odlišené trasy a na rozcestích si vybíráte podle orientačních tabulí. Američané nadávají, že se délka trasy značí v kilometrech, a ne v čase, který průměrný chodec k jejímu zdolání potřebuje -  fakt je, že kilometr džunglí po kotníky ve vodě a bahně by byl jako hodinová vzdálenost čitelnější.

Kromě kahau žijí v Baku ještě makakové, s kterými se setkáte v táboře, a nebude to ani tak rande jako spíš loupežné přepadení. Makakové jsou totiž drzí opičí frackové, kteří vám seberou svačinu ze stolu nebo vyrabují chatku, než se nadějete. Dokonce se stává, že v tlupách šmejdí po táboře a útočí na osamělé ženy nebo děti. Strážci parku na rovinu radí nosit s sebou klacek.

Zato hulman stříbrný na žádné kamarádšofty není. Abyste ho viděli, musíte ho objevit dřív než on vás - jinak okamžitě mizí v džungli.

Noční safari

Když budete zůstávat v parku přes noc, mám pro vás tip na večerní aktivitu. Park Bako zrovna neoplývá rušným společenským životem - jediný zdejší bufet (s velmi zoufalou nabídkou) hladoví turisté vyjedí v osm večer, a když dojde pivo, smůla, nikdo kvůli doplnění baru do nejbližší vesnice nepojede. Lepší než trávit večer při čaji a lepivé limonádě je podniknout večerní safari.

Když neprší a když je víc zájemců, chodí se každý večer. Slabší povahy by měly zůstat doma - obří hmyz, podivní plazi, létající vačnatci, a dokonce i hadi spí třeba rovnou za vaší chatkou.

A pokud se vám na paty přilepí smůla a všechna zvířata budou zalezlá, nezoufejte. Přes den v táboře běhá skvělé prase vousaté, jehož jméno si předává už několikátá generace českých turistů nocujících v Baku. Jmenuje se Pepa.

Foto: archiv, 2x Tereza Šimůnková