Tuhle horskou vesnici si zamilovali herci Miroslav Horníček, Vlastimil Brodský, Pavel Landovský nebo „hajnej z Krkonošských pohádek" Zdeněk Řehoř.
Zahrála si také v komedii Táto, sežeň štěně, ke které napsal v šedesátých letech scénář další z místních slavných chalupářů, spisovatel Jan Ryska. Řeč je o vesnici Kytlice ležící v údolí říčky Kamenice v Lužických horách.
Ať už se do této vesnice vydáte z kterékoliv strany, vždy po cestě narazíte na mnoho zajímavých míst. Severovýchodně odtud leží hrad Tolštejn a romantická věž rozhledny na Jedlové, opačným směrem zas Kamenický Šenov a čedičové varhany proslavené filmovou pohádkou Pyšná princezna. Vůbec nejlepší je ale výšlap z Nového Boru.
Do cesty se vám při něm totiž postaví čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor, 759 metrů vysoký Klíč, jehož špičatá homole se z okolní mírně zvlněné krajiny zvedá bez jakéhokoliv varování. Poměrně krátká cesta šplhá prudce vzhůru, smrko-bukový les postupně řídne a pod vrcholem ustupuje kamennému moři porostlému jen břízami, jeřabinami, borůvčím a keříky vřesu.
Výčep piva a kamzíci
Skalnatý vrchol Klíče je pak holý úplně, takže vám tu nic nepřekáží ve výhledech, které patří k nejúchvatnějším v Česku. Za dobrého počasí se vám ukážou nejen okolní kopce, ale i Jizerské hory, Krkonoše, skály Českosaského Švýcarska, Krušné hory nebo Říp. Dnes je tady nahoře pouze schránka s vrcholovou knihou Lužického horského spolku, ale v minulosti býval Klíč k turistům mnohem pohostinnější. Prvý přístřešek tu byl postaven v roce 1850 a později na jeho místě vyrostla i chatka s občerstvením. Na konci 19. století si tu hostinský z nedalekého Svoru otevřel výčep piva, ale ani ten tady nahoře nevydržel moc dlouho. Poslední roubená chatka odtud zmizela v roce 1938 a od té doby je vrchol Klíče nezastavěný.
Na mapách se hora poprvé objevila pod jménem Kleis, jako Klíč je uvedena až v prvorepublikových průvodcích. Její název se odvozuje od praslovanského slova „ključ", které označovalo vyvěrající vodu. A na svazích hory je mnoho pramenů i dnes. Jeden z nich svým poetickým jménem Kamzičí studánka připomíná fakt, že právě Lužické hory jsou jedním z mála míst, kde v Česku můžete ve volné přírodě na kamzíky narazit.
Kytlice, nebo Kytlice?
Cesta z Klíče k prvním kytlickým stavením trvá zhruba hodinu. Tak konečně v Kytlici! Nebo snad v Kytlicích? Častěji se setkáte s druhou variantou, ale pokud od dětství jezdíte na chalupu „do Kytlice", vůbec vám tohle pomnožné skloňování nejde přes pusu. Jak to tedy se jménem Kytlice je? „Použít se dají obě dvě možnosti. Záleží na tom, jak to kdo cítí. Já osobně se přikláním k více rozšířeným Kytlicím," vysvětluje kytlický starosta Josef Janouškovec.
Méně používanou variantu ale prosazoval třeba herec Miroslav Horníček (1918-2003), který tady v Lužických horách našel svůj druhý domov. Do Kytlice se přestěhoval až počátkem šedesátých let, takže nepatřil k první poválečné generaci chalupářů, kterou tvořili například Vlastimil Brodský nebo Zdeněk Řehoř. Brodský si ale po rozvodu se svou první manželkou našel nový víkendový azyl v nedaleké Slunečné, a tak je dnes za symbol tehdejší kytlické umělecké komunity považován právě Horníček. Jeho hrob obložený kamínky najdete pod košatým kaštanem hned na kraji místního hřbitova.
Rybník pro scvrklého vodníka
Uprostřed hřbitova stojí barokní kostel sv. Antonína Paduánského, o jehož stavbě bylo rozhodnuto v roce 1776. Pozemek pro stavbu kytlického chrámu poskytl zakladatel vesnice Jan Josef Kittel, jehož náhrobní kámen dnes najdete na vnější kostelní zdi. Podle Kittela dostala Kytlice samozřejmě i své jméno. Nejprve se jí ale říkalo Kittelwitz, což bylo později zkráceno na Kittlitz. A proč vlastně Kittel vesnici založil? V roce 1750 se rozhodl zastavit provoz ve své sklářské huti, pro kterou bylo stále obtížnější zajistit dostatečné množství topného dříví, a její rozsáhlé pozemky pronajal lidem na stavbu nových domů. Do původní vsi Falknov se tak vklínila zcela nová osada, která časem se starou zástavbou splynula.
Dalším místem, které v Kytlici stojí za návštěvu (a to nejenom v létě), je lesní koupaliště, na jehož hladinu dohlíží velká dřevěná socha sedícího vodníka. A možná je to právě ten zelný mužíček, o kterém vypráví ve své knížce pohádek spisovatel Jan Ryska (1916-1983). Vodník se jmenoval Leopold Šmidrkal, a protože v Kytlici tenkrát nebyl žádný pořádný rybník, rychle „vysychal a scvrkával se, takže i když mu táhla teprve sedmdesátka, což je u vodníka úplné mládí, vypadal jako vodnický stařešina". Nakonec ale kvůli jeho stížnosti přikázal kamenický knížepán postavit na Červeném potoce rybník, ze kterého je dnes koupaliště. A za to si kytlický vodník Šmidrkal pomník určitě zaslouží.
Foto: autor
