Vážně pochybuju, že "máma" je první slovo, které se kambodžská batolata naučí. Kouzelné slůvko kambodžských dětí zní "one dollarů". Jestli dáte "two", ještě lépe.
V dnešní Kambodži není hlad a podél cest nepostávají děti s africky nafouknutými bříšky. Podél cesty postávají děti v modrobílých školních uniformách s igelitkami plnými suvenýrů, s tácy čerstvě nasekaných ananasů, s aktovkami nabitými výpravnými obrazovými encyklopediemi s fotkami z let teroru. "Do školy jdu odpoledne," mávne rukou devítiletý prodavač minerálek na pláži letoviska Sihanoukville a tváří se nasupeně, že se turista ptá, ale neplatí.
Dětí je moc, peněz málo, školy jedou na dvě směny a malí prodavači taky. V jedenáct večer se kluk objevuje zas a torpéduje poslední turisty. "One dollar, you buy from me?" Minerálku předražil o padesát procent.
Ačkoli má Kambodža vlastní platidlo, zemi tvrdě panuje dolar. Kurs je neměnný, ať nakupujete, nebo prodáváte: jeden dolar se rovná čtyřem tisícům rielů a o cenách čistě turistických komodit nemá cenu diskutovat. Litr pitné vody stojí v Kambodži půl dolaru, což je dvakrát víc než v sousedním Thajsku. Kambodžan si pitnou vodu stejně nekoupí. Extrémně levné je ubytování, zvlášť v Sihanoukville, kam o víkendu kromě cizinců jezdí i lufťáci z Phnompenhu.
"Zadarmo," láká do dřevěného bungalovu na břehu moře majitel přilehlé restaurace. "Tady jsou moskytiéry a pak se u mě můžete najíst, jo?" ukazuje na menu napsané křídou na školní tabuli. Litr minerálky stojí půl dolaru a vedlejší bar, který už půl roku provozují tři dvacetiletí Skandinávci, se jmenuje Utopia.
Foto: Tereza Šimůnková
