Ostrov Djerba v jižním Tunisku znamená pro turistu z Evropy 150 kilometrů afrických pláží. Nic víc, nic míň. Pláže jsou široké a krásné. Jen velmi zvolna klesají do čistého a vyhřátého moře bez medúz a jiné obtížné havěti. Přes noc vám ale po podlaze hotelového pokoje mohou běhat afričtí broučci -několikanásobně větší a hlasitější než ti naši.
Jemný přírodní píseček hladí po celém těle batolata i jejich slunící se rodiče. Sousední Sahara dýchá žárem jako rozpálená pec. Díky tomu se zde můžete opékat a lenošit od jara do podzimu.
Granátová jablka vám dozrávají přímo před očima. Stejně tak mandle, olivy, citrony a fíky. A samozřejmě datle, hlavní zemědělská plodina pěstovaná ve zdejší vyprahlé rovině, kde vydatněji zaprší jen párkrát na podzim. Co není denně uměle zavlažováno, uschne.
Německy, polsky a rusky
Většina mužů vyjíždí každé ráno na moře a rybaří. Přes den pak půjčují turistům kola, motorky, čtyřkolky, vozí je na koních a na velbloudech. Cestovní ruch je tu posledních padesát let zdaleka nejvýnosnějším zdrojem příjmu. Místní se obdivuhodně ochotně a rychle učí německy, polsky, rusky, česky ... jak je zrovna potřeba. „Český heský! Jezišmarjá!" - pokřikují větrem a slanými vlnami ošlehaní plavčíci na naše děvčata, protože k místním si to samozřejmě nemohou dovolit.
Večer se předvádějí fakíři, kouzelníci, krotitelé hadů, polykači ohně, břišní tanečnice a berberští nájezdníci s pochodněmi v rukou, aby se alkoholem zmožení platící hosté z protilehlého břehu Středozemního moře před spaním nenudili a v noci ani neslyšeli šramot místního hmyzu.
Krokodýli z Madagaskaru
Nejlákavější turistickou atrakcí nevelkého ostrova o 140 tisících stálých obyvatel je krokodýlí farma v novoučkém a neustále rozšiřovaném zábavním parku Djerba Explore pod majákem Taguermess. Z moderního a dobře fungujícího mezinárodního letiště Djerba-Zarziz i z jakéhokoliv hotelu se sem dostanete taxíkem za pár korun a za pár minut. Otevřeno je denně od rána do noci.
V jezírkách pod palmami a banánovníky i ve vnitřních sklenících zde uvidíte čtyři stovky nilských krokodýlů dovezených z Madagaskaru. Jde o největší žijící obojživelníky na světě. Samci dorůstají až sedmi metrů a váhy jedné tuny. Průměrný krokodýlek na Djerbě má zhruba poloviční velikost a váží čtvrt tuny. Živí se syrovými kuřaty, která mu každý den odpoledne předhazují ošetřovatelé před cvakajícími fotoaparáty návštěvníků. Žádnou drsnou podívanou ale nečekejte - krokodýli jsou evidentně přejedení a po potravě vystartují většinou jen tehdy, když se jim jí nějaký drzý jedinec pokusí slupnout před čumákem. V přírodě je tomu jinak: krokodýlovi se podaří ulovit kořist sotva jednou týdně a někdy musí hladovět celé měsíce. Žere hlavně opice, zebry, antilopy, ptáky a ryby.
Farma na Djerbě je největší ve Středomoří. Původně dovezené stádečko se tu utěšeně rozrůstá a vloni v červenci tak mohlo být exportováno 105 vybraných zubatých krasavců do parku Krokodýlí planeta v Civaux v jižní Francii, kde nyní lze zhlédnout dvě stovky krokodýlů, aligátorů a kajmanů. Návštěvníci Djerba Explore mají možnost zblízka a živě sledovat snůšku a vývoj krokodýlích vajec, kterých samice naklade 20 až 50 kusů do písku pět měsíců po páření. Inkubační doba trvá tři měsíce, pak matka odnese mláďata do vody a schovává je v tlamě ještě po několik týdnů. Novorozenci měří necelých 15 centimetrů a váží půl kila. Po roce už dvojnásobek. V přírodě se dospělosti dožije jen pět mláďat ze sta. Dvanáctiletý krokodýl opouští rodiče a zakládá vlastní rodinu. Může žít až 70 let a roste po celý život. Plave rychlostí až 25 kilometrů za hodinu.
Před bakšišem nikdo neunikne
"Ein dinár! Ein dinár!" - pokřikují na vás děti či dospělí prakticky všude, kam se v Tunisku vrtnete. Bílý turista je v severní Africe v roli chodící pokladničky, a to jsou Tunisané ve vymáhání bakšiše ještě velmi vlídní a zdvořilí ve srovnání s bratry z okolních zemí. Jeden tuniský dinár je přitom dost peněz - hodnotou se rovná skoro americkému dolaru. Přesto má většina domorodců pocit, že pro návštěvníka z Evropy znamená dolar méně než nic.
Kde jsou poskytovány služby, neunikne před bakšišem nikdo. Při návštěvě kdejaké historické památky se na člověka "přilepí" samozvaný průvodce a plácá nesmysly tak dlouho, dokud ho neodbudete dinárem. Proti vaší vůli vás navlečou do hábitů vzdáleně připomínajících místní kroje - zaplaťte dinár! Nenavonět se výtažkem z oranžovníku by byla urážka - ta vůně tvoří součást národní tradice a přináší štěstí! Dinár. A zde je strýček vašeho průvodce. Chudák, slepý. Potěšte ho pár dináry. Dá vám za to rákosovou píšťalku. Hrou na ni můžete okouzlit svou milou - a přináší to štěstí!
Velbloudář za dvacet dinárů
Nu, a váš obětavý průvodce a rádce? Jak se s ním vyrovnáte? Že už jste zaplatili vstupné? To jde státu. Nejste přece takový nelida, abyste svému společníkovi nevěnovali hezký dárek. Cože, jen jeden dinár? Co je to dnes jeden dinár, věnujte aspoň tři. Anebo dva, že jste to vy, přítel. A navíc Čech, pro ty má váš souputník obzvláštní slabost. Ach ano, ještě něco. Fotografovali jste. Co přístroj, to dinár.
Vozil-li vás velbloudář za dvacet dinárů hodinu a půl po kraji, nemůžete odmítnout pozvání na doušek limonády k němu do rodiny. Je pochopitelné, že každý z hostů pak vtiskne paní domu do dlaně dinár za pohostinnost. Dobrovolně, s úsměvem. Ne jako když vám ta parta dětí před Medinou mávala jasmínovými kytičkami pod nosem tak dlouho, až vám nejčilejší z capartů musel prošacovat kapsy, aby se přesvědčil, že na zaplacení už opravdu nemáte.
I tak je ovšem Tunisko oázou klidu a pohody afrického Maghrebu. Možná jste už také zažili onu nepříjemnou situaci v Egyptě, kde vás před historickou památkou obstoupí skupina výrostků a skanduje "Bakšiš! Bakšiš!" tak dlouho, dokud je všechny neuspokojíte, abyste znovu slyšeli průvodce.
Foto: Jiří Šlechta
