Thajsko: chrám, kde vládnou tygři
29.08.2007 10:42 Původní zpráva
Hodinku jízdy od města Kanchanaburi, které neslavně proslavil Pierre Boulle
ve válečném románu Most přes řeku Kwai, si můžete holou rukou pohladit tygra.
Nebo si nechat tygří hlavu položit od klína. Nebo si zkusit, jaké to je, vézt živého tygra na provaze, jako by to byl mops. Atrakce pro turisty, kterým už nestačí vozit si zadky na slonech? Nejen to. Dotyk ruky na tygří srsti je vjem, na který se nezapomíná.
Předvádění divokých zvířat turistům je vždycky ošidné. Dvonásob to platí pro Asii, kde makakové a prasata celkem běžně tráví život v půlmetrové výseči kolem kůlu před domem, kde se krávy přepravují přivázané na střechách minibusů a kde prodavači nabízejí živé netopýry po svazcích na špagátu hlavou dolů. Klášter Wat Pha Luang Ta Bua si ale dělání byznysu v tygrech nevybral. Řekněme, že k tygrům přišel jako slepý k houslím.
Před osmi lety, v roce 1999, přinesli místní vesničané mnichům v relativně odlehlém klášteru Wat Pha Luang Ta Bua tygří kotě. Žádná zvláštní historie, mámu mu zabili pytláci, ovšem mniši souhlasili s tím, že se o něj postarají. Kotě umřelo záhy. Ta další ale měla víc štěstí.
V míru s Buddhou
Ke klášteru je to z hlavního nádraží v Kanchanaburi sotva půl hodinky autobusem. "Tiger temple, tiger temple," kýve hlavou řidič, jako že mi ukáže, kde mám vystoupit. Jak zjišťuju, přejet by bylo docela umění. U mrňavé prašné odbočky z hlavní silnice stojí bilboard s tygří hlavou a šipkou kamsi do polí. Podle instrukcí náhodné spolucestující, podle které být v Kanchanaburi a nevidět tygry je jako být v Paříži a nenavštívit eifelovku, a možná horší, protože eifelovku si narozdíl od tygra můžu kdykoliv ohmatat po libosti, to k branám chrámu bude svižnou chůzí půl hodinku. Na svižnou půl hodinku nemám ve žhnoucích jedenáct dopoledne náladu. Mávnu na první auto, které uslyším za zády. Rodinka, která taky míří k tygrům, mi úslužně uvolňuje místo. Tygři táhnou rovným dílem Thajce i cizince - dobré znamení, že tygřinec není jen cirkus pro Zápaďáky.
Vstupné 300 bahtů (asi deset euro) je mastné. Za 300 bahtů se dá v Thajsku pořídit nocleh na tři noci, pět hlavních jídel včetně nápojů, vstupné do deseti muzeí nebo sto jízd bangkoksým autobusem MHD. Narozdíl od loni drasticky zvýšeného jednotného vstupného do thajských národních parků (na den pro cizince ze dvou set bahtů na čtyři sta, což je s prominutím nemravné) ale návstěvníky tygří drahota neodradí. Z peněz se hradí záchranný program, který má zdejších tygrům pomoct vrátit se do pralesa. Nedokážu říct, jaké procento nakonec skutečně skončí na tygřím účtu a kolik spolyká zkorumpovaná vrchnost, ale vzhledem k tomu, že podmazání příslušných úředníků je v Thajsku prvním krokem k realizaci jakékoli charity, je to asi fuk.
Tygři mají štěstí v jednom: bydlí v chrámu a s mnichy není radno si zahrávat. Ani státní úředník si to nechce rozházet s Buddhou...
Prasečí hodinka
Než se stal Tygřím, říkali klášteru Wat Pha Luang Ta Bua Lesní templ. O poledním klidu to tu ale vypadá spíš jako u babičky na dvorečku. Po rozlehlých zaprášených dvorech se promenádují kachny a slepice, ve stínu pod auty se válejí vypasené prasnice s mrňavými pruhovanými čuňátky, do bahýnka v rybníce se naštosovala parta vodních budovolů a pod stromy naproti jednomu z chrámů leží nefalšovaný jelen dvanácterák, přežvykuje a medituje.
Hlavní šou - procházka s tygry do rokle, kde stráví odpoledne - začíná v jednu. Už v půl jedné se ale u tygřích kotců na malém prostranství v nejzadnějším traktu kláštera zvedá dav. "Babies, mají tam úplně nové babies," pokřikuje entuziasticky mladý Němec na přítelkyni. Samosebou běžím s nimi. Pochovat si kotě!
Nenakazit tygra
Vesničané si z templu poté, co sem donesli první osiřelé kotě, udělali jakýsi tygří útulek. Sedm tygrů se do chrámu dostalo z divočiny ve věku několika týdnů v období od května 1999 do února 2000, dalších patnáct se jich tu narodilo. Včetně dvou šestitýdenních kočiček, na které se právě nábožně dívám. Ačkoli jsem od nich na délku paže, z mazlení nic nebude. "Ještě nemají dostatečně vyvinutou imunitu, mohly by se nakazit," odhání rozněžnělé návštěvníky Australan Nick, který tu je na měsíční neplacenou výpomoc. Kromě maličké thajské holčičky, která zřejmě jako přenašečka tygrům nebezpečných virů nepřichází v úvahu, všichni ostatní utřeme. Za nějakých dvacet minut jsou koťata sebrána místní ochrankou a vrácena do kotce. Ptám se Nicka, kdy přijde zlatý hřeb programu. Podívá se směrem k hlavnímu chrámu, odkud se právě vynořil opat se svou družinou. "Teď," říká, "Teď. Venčilas někdy psa?"
Tygří Elsa
Vézt na provaze živého tygra je kick z kategorie volného pádu, jízdy na surfu, tancování na večírku v ranních hodinách, orgasmu. Sureálné, neovlivnitelné, absolutní. A to i když vás samozřejmě jistí ochranka - tygra do ruky vám jen tak nevrazí ani v Thajsku. Samozřejmě je to tygr, kdo si vede vás - štráduje si to se šelmí samozřejmostí rovnou za čumákem a vy za ním klopýtáte s podlomenými koleny a nataženýma rukama, které cítí všechnu tu zvířecí sílu, nebo tu malou část, kterou vám tygr ukáže. Díky tomu, že v klášteře vyrůstali odjakživa a na špacír s lidmi chodí čtyřikrát denně, z toho ráno jen intimně ve dvojicích s dobrovolníky, tygři dobře vědí, jak slabý je člověk, a venčení lidem usnadňují. Náhubek nenosí. Mniši nemají po kapsách pušky ani uspávací injekce. Žádná tragédie se za osm let tygrování v klášteře nestala.
Tygra si na provázku chce vést samozřejmě každý, takže lano malátně předávám asi po minutové procházce. Kdosi mi vrací foťák, ani jsem si nevšimla, že mě fotili - a zdejší ochranka fotit umí. Pokud fotíte každý den stovky turistických hlav, taky se to naučíte.
Pravé fotografické eldorádo ale nastane v Tygří rokli, v první části zamýšleného výběhu na pomezí divočiny a kláštera. Má tygrům nabídnout obě možnosti, volnost i ochranu, a až se dokončí, bude s procházkami s tygry utrum. Podle toho, co mi povídal Nick, to nemá trvat déle než pár let, protože peníze se na tygří účet jen hrnou. Přímý kontakt jako dnes bude do budoucna vyloučený.
Pokud tedy k vypuštění tygrů dojde. Skeptici otevřeně říkají, že v zemích, které jsou na turistech zavislé tak moc, jako Thajsko, by dobrovolné uzavření přívodu turistických peněz čekal jenom blázen. Podle oficiálních prospektů na projektu spolupracují i mezinárodní organizace, které by snad svoje jméno nezdiskreditovaly. I dobrovolníci, s kterými jsem v klášteře mluvila a kteří ke klášteru nemají žádné osobné vazby, mluvili o volné tygří budoucnosti jako o hotové věci. Osobně si myslím, že největším problémem návratu tygrů do lesa bude opětovné "zešelmění" šelmy, která s člověkem vyrůstala "od plenek".
Drogy tygrům nedáváme
Každý den mezi jednou a nejpozději čtvrtou odpoledne tráví tygři v rokli. Turisti ho tráví s nimi. Nad nimi. Vedle nich. Na nich.
"Kdo se chce vyfotit s tygrem, ať si stoupne do fronty. Je to zadarmo, na každého se dostane, můžete jít, kolikrát chcete," vyvolává Nick v kovbojském klouboku a řadí zájemce do přehledného hada. Tygři jsou zatím ochrankou rozestavěni do estetických útvarů v roklince. Většina má na sobě obojek a řetěz, ale dva borci prostě leží jen tak.
Když se dostanete na řadu, jde to ráz na ráz. Ochranka si vás instaluje od jednoho tygra k druhému, neustále fotí, a než se nadějete, je hotovo. Jenom přetrvávající vjem chlupatého kožichu dokazuje, že jste si na toho tygra fakt sáhli. Zbytek odpoledne už jenom sedíte, zíráte na šelmy a zpracováváte a zpracováváte.
"Hele, nejsou zfetovaný?" ptá se Nicka nedůvěřivě dvacetiletý Angličan.
Nick tu otázku neslyší poprvé. Abychom byli přesní, slýchá ji asi osmkrát do hodiny. Má to logiku - pohled na tygry, kterým je šuma fuk, jestli si k nim přisedne nějaký turista a dá jim ruku na kožich, je přinejmenším neobvyklý.
"Nejsou zfetovaný. Jsou přežraný,"odpoví dobrovolník.
Plné břicho, hodný tygr
Zdejší tygři jsou sice kamarádi, ale dobře známe, co kamarád taky rád. Aby tygři opravdu ani náhodou nepomysleli na záměnu turisty s jednohubkou, dělají se v klášteře okolo poledne následující opatření. Tygry v kotcích jednoduše přecpou. V kombinaci s odpoledním sluncem je plné břicho dokonalé sedativum.
I proto se nejlepší trik - focení s tygří hlavou na klíně - dá bezpečně dělat jen první hodinku a půl, kdy jsou tygři opravdu utlumeni.
"A vy jim vážně do toho žrádla nic nedáváte?" nedá se Angličan.
"Hele, já jsem s nima každý den od šesti ráno do devíti večer. Krmím je, venčím je, kontroluju je. Tygři jsou čistí," trvá si Nick na svém.
Pokud byste se chtěli přesvědčit sami, není nic jednuššího. Do dobrovolnického programu se můžete sami přihlásit. Spolu s Nickem tu teď slouží dvě Němky, jedna na tři týdny a druhá na pět. Připravte se ale na klášterní podmínky. Vstává se v půl šesté, celý den se pracuje, spí se na pryčnách, alkohol je přísně zakázán, sprcha není, do města se Nick za měsíc dostal jednou. Jí se, co jedí mniši. Rýže třikrát denně. "Jé, ty máš mandarinky?" ptá se Nick. "A víš, že poslední kousek ovoce jsem měl před třemi týdny, kdy mi nějaký návštěvník dal banán?"
Zvířecí hostina
Kolem čtvrté se tygři přesouvají zpátky do kotců. Najednou je všude plno lidí, protože z Kanchanaburi dorazily cestovky. Všichni se chtějí fotit, je nepřehledno, zvířata vrčí. Ale ještě není čas na návrat, ještě přijde jedno překvapení.
A přiběhne samo. V půl páté, když už jsou šelmy bezpečně uklizeny, rozsypávají mniši po širokých klášterních cestách mísy ovoce a zeleniny a kádě zrní. Téměř vzápětí se ozve dusot, zvedá se prach. Zvířata z kláštera i z lesa za ním si přišla pro svůj každodenní nášup - od opic po buvoly. Zvířecí stíny ve zvířeném prachu a tlumené šelestění je dokonalou smyslovou tečkou za odpolednem, kdy jsem si pohladila tygra.
Tip: na cestovky, které naštosované podél hlavní třídy v Kanchanaburi nabízejí výlet do tygřího chrámu za akční ceny, se vykašlete. Sice vás komfortně dopraví až před tygří tlamu, ale bohužel až kolem půl třetí odpoledne, kdy klášter praská ve švech a tygři se pomalu probouzejí. Kouzelná atmosféra rokle plné uvolněných tygrů už bude tatam a třeba na fotku s tyří hlavou v klíně můžete z bezpečnostních důvodů zapomenout.
Foto: Tereza Šimůnková
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.