Rozhovor s Darinou Ermisovou. Jak se šil příběh značky Dara bags?

Darina Ermisová, zakladatelka a majitelka značky Dara bags, byla vždy podnikavá žena, zvyklá tvrdě pracovat. A tak se na rodičovské dovolené rozhodla začít podnikat. Kromě syna přivedla na svět i novou značku.

Jak začal příběh značky Dara bags?
To bylo zhruba před 15 lety, kdy jsem otěhotněla a vzhledem k rizikovému těhotenství musela ze dne na den zůstat doma. Přemýšlela jsem, čím bych se zabavila, tak jsem vytáhla starý šicí stroj a na něm ušila svou první kabelku. Byl to spíš takový barevný látkový pytlík s veselým motivem, se kterým jsem vyrazila na narozeniny své kamarádky. Kabelka sklidila velký úspěch, který mě motivoval dál se šití věnovat. Hledala jsem, kde bych své výrobky mohla prodávat. A objevila portál Fler. Přes něj jsem prodala v podstatě obratem všechny své ušité výrobky. Takže když jsem pak porodila syna, neměla jsem jen jedno dítě, ale rovnou dvě - syna a novou značku.

A co se dělo dál?
Prodeje mých výrobků se krásně rozjely a zhruba po dvou letech od porodu jsem musela poprosit kamarádku, která byla se dvěma dětmi na mateřské, jestli by mi nepomáhala. Látky a koženku jsme stříhaly na zemi, protože jsem neměla peníze na střihačský stůl, a mezi kusy látek si hrály naše tři děti a jezdily po nich s autíčky. To bylo tak trochu punkové období. Pak jsem si pronajala malý sklep bez oken, který vyhřívaly pouze vodovodní trubky, takže tam byla zima a nemohla jsem tudíž brát malého. Tak jsme se s manželem začali střídat - on pracoval ve dne, já v noci. Ale s tím rozdílem, že já se přes den starala o syna. Kolem páté, šesté jsem ho předala manželovi, jela jsem šít kabelky do sklepa a domů se vracela ve dvě, ve tři ráno. To jsem vydržela tři, čtyři měsíce, než jsem zkolabovala a řekla si, že to takhle dál nejde.

Měla jste chuť se vzdát?
To určitě ne. Naopak jsem se chtěla posunout dál. Synovi byly tři a já stála před rozhodnutím, zda se vrátím do práce nebo budu dál pokračovat s budováním značky Dara bags. Zvolila jsem to druhé. Kabelky se prodávaly dobře, takže jsem si pronajala větší prostory a najala první zaměstnance. Výroba rostla a rázem jsem měla 20 zaměstnanců. To se psal rok 2014. Firmě se dařilo a já vyhrávala různé podnikatelské soutěže v kraji. Zakázek přibývalo, šily jsme stovky objednávek denně a opět se stěhovali do větších prostor. Obrat firmy v té době byl kolem 25 miliónů, což bez reklamy a marketingové podpory bylo opravdu skvělé.

Takže firma rostla a vy jste si otevřela v Praze prodejnu.
Ano, takový malý showroomek v Lidické na Praze 5. To bylo skvělé období, které trvalo několik let. Lidé se tam naučili chodit, obchůdek se stal místem setkávání. Pořádali se v něm různé společenské a charitativní akce. Dokonce tam proběhlo několik žádostí o ruku.

I vy jste měla krásné období a po druhé otěhotněla.
Ano, to bylo v roce 2017. Rodina se rozrostla o dceru a já měla plné ruce práce s vedením firmy a zároveň s péčí o rodinu. Měla jsem sice spoustu nápadů, ale mnohem míň energie než s prvním dítětem. Firma fungovala, stačilo to, ale extra nerostla. Dceru jsem brala s sebou do práce, vychovávali jsme ji v dílně všichni. Tehdy se mě známí ptali, jak to zvládám a já se smíchem odpovídala, že už moc ne. Bylo toho hodně. Možná jsem si tehdy měla najmout nějakého manažera, ale to je takové, co by kdyby, a to já nemám ráda.

Takže ničeho nelitujete?
Ne, opravdu ne. Nikdy jsem nelitovala ničeho, co jsem udělala. I chyby a přešlapy člověka posouvají dál.

A kdy tedy nastal zlom a přestalo firmě dařit?
První krize přišla s covidem. Ze dne na den se prodeje zastavily a my tři měsíce neprodali jedinou kabelku. To bylo poprvé, kdy jsem si začala říkat, že je konec, že to nemůžeme zvládnout. Pak mi psali známí, ať začnu šít roušky. Mně se vůbec nechtělo, ale nakonec mi to nedalo a jeden večer jsem na e-shop vyvěsila nabídku tří barev roušek a do rána se jich prodalo dva a půl tisíce. To nás v tu dobu zachránilo. Po skončení všech restrikcí se znovu krásně nastartovaly prodeje, firmě se opět začalo dařit, všem se na chvíli ulevilo, jenže přišla válka.

Takže krize číslo dvě?
Ano. Ale tu už jsme překonat nezvládli. Tržby byly kolem 30 %, a to na pokrytí všech nákladů nestačilo. Tak jsem v srpnu 2022 oslovila zákazníky přes Facebook, jestli by nepomohli firmu zachránit. Prodeje vylítly a během tří týdnů se prodalo zboží za 1,5 miliónu. Bylo to skvělé, ale pomohlo to jen na chvíli. Stabilní příjmy už nepřišly, takže jsem se kvůli svému psychickému i fyzickému zdraví rozhodla firmu zavřít a se všemi zaměstnanci rozloučit dohodou.

Co jste dělala vy?
Nechala jsem se zaměstnat. Ale spokojená jsem nebyla. V prosinci 2022 se mi ozvala bývalá zákaznice, že má pro mě zakázku za zhruba 240 tisíc, kterou jsem i přes manželův nesouhlas přijala. Znamenalo to ale ušít ji sama. Jako na začátku. Protože jsem měla celou dílnu nastěhovanou doma, mohla jsem se po práci věnovat ještě firmě a šít. Jen jsem potřebovala víc času a ten jsem dostala. Díky tomu jsem splatila další část dluhů a znovu se pokusila o restart firmy. Paralelně mi chodily nabídky od různých investorů, ale nic nebylo to pravé ořechové.

Až na nabídku od Astratexu?
Ano, ta přišla v únoru 2023 a při ní jsem cítila, že by to mohlo to, co hledám. Ze spolupráce mám skutečně velkou radost. Měla jsem i jiné možnosti, ale Astratex mi nabídl přesně to, co chci. Není to jen o penězích, ale o tom, že mi pomohou s marketingem a já se tak můžu konečně zase plně věnovat tomu, co mě na té práci baví nejvíc - návrhům kabelek a vymýšlení designu. Navíc hodně vnímám, že máme stejnou cílovou skupinu zákaznic. Pracující ženy, které mají rodinu a spoustu povinností. V té komunikaci je vidět, že Astratex ženy nejen obdivuje, ale hlavně rozumí jejich potřebám a své prádlo navrhuje pro ně. Stejně tak to dělám já s kabelkami. Vlastně si navrhuji a vyrábím to, co chci sama nosit. A tam se s Astratexem krásně potkáváme.