Australští lachtani šedí kloužou a jako šipka prolétají podvodními tunely, skrz porosty mořské trávy a skalnaté útesy. Hledají potravu a tančí s delfíny kolem obřího hejna drobných rybek - a to vše zachycuje kamera připevněná na jejich zádech. "Dokážu se na to dívat celé hodiny. Je to jako nejlepší pomalá televize vůbec. Prostě nevíte, co uvidíte příště," řekl profesor Simon Goldsworthy, kterého citoval zpravodajský server The Guardian.
Lachtani šedí mají problémy. Až do začátku 20. století byli loveni. Novodobou hrozbou se pro ně staly komerční rybářské sítě a vrše. Během posledních 40 let se jejich počet propadl o 60 procent a zůstalo jen 10.000 jedinců, kteří jsou většinou řídce roztroušení na 80 líhništích podél jižního a západního pobřeží Austrálie.
Goldsworthyho "pomalá televize" je výsledkem nové snahy zapojit lachtany do mapování dna oceánu a jejich vlastního životního prostředí s pomocí kamer a satelitního sledovacího zařízení, které jim vědci upevňují na záda.
Osm lachtaních samic ze dvou kolonií zatím natočilo téměř 90 hodin záběrů z více než 500 kilometrů, což vědcům pomohlo zmapovat 5000 čtverečních kilometrů prostředí. Lachtani zmapovali skalnaté útesy a louky s mořskou trávou podél kontinentálního šelfu a ukázali lidem místa, která jsou pro ně důležitá. Díky těmto informacím budou mít ochránci přírody mnohem jasnější představu o tom, jak chránit jediného endemicky se vyskytujícího tuleně v zemi.
Profesor Goldsworthy z Jihoaustralského výzkumného a rozvojového institutu (SARDI) studuje tyto rychle mizející mořské savce už 25 let. Podle něj však kamery mění pravidla hry. "Informace o nich byly dosud velmi nedostupné, protože si hledají potravu na dně moře," řekl. "Nyní získáváme úžasné, výjimečné detaily. Otevírají nám okno do jejich světa, které jsme dosud neměli."
"Stejně jako lidé znají své ulice, znají i lachtani do nejmenších detailů mořské dno v délce stovek kilometrů, a tyto znalosti si postupem času vytvářejí. Mají mentální mapu svého prostředí a vedou vás na místa, která pro ně mají zásadní význam," dodal Goldsworthy.
Mapování a poznávání mořského dna je nákladná a pracná záležitost; často se provádí vlečením kamer za čluny nebo ponecháním kamer s návnadami pod vodou. Lachtani jsou rychlejší, pokryjí větší plochu, nevadí jim počasí a práci dělají zdarma. Do mapování dna byli zatím zapojeni lachtani šedí z kolonií na ostrovech Olive Island a Seal Bay v Jižní Austrálii.
Nathan Angelakis, doktorand na Adelaidské univerzitě, uvedl, že nahrávky mapují klíčová místa i dosud neprozkoumané oblasti mořského dna: "Přístroje jsme umístili na dospělé samice, abychom mohli kamery zkontrolovat a dobít o několik dní později, až se vrátí na pevninu, aby nakojily svá mláďata."
Aby mohli vědci kamery vyzkoušet, museli je nejprve připevnit. Po omámení lachtanů sedativy jim vědci podali krátkodobě působící anestetikum přes dýchací masku, zatímco kameru nalepili na kus látky, který pak přilepili pryskyřicí na lachtaní srst. Tkanina zůstala na srsti, aby při dalším línání odpadla.
Mezi nejzajímavější okamžiky, které se zatím na záběrech objevily, je podle Goldsworthyho chvíle, kdy jedna z lachtaních matek vzala své mládě na lov. Samice mláděti ukazovala, kam má plavat a jak má lovit.
Tým také zjistil, že jednotlivá zvířata mají různé chutě - některá se ráda krmí treskami, jiná jdou po chobotnicích, rejnocích nebo sépiích, zatímco další vyhrabávají kořist tak, že převracejí čenichem a ploutvemi kameny na mořském dně.
