Co je moc, to je moc, ale hned na úvod - nejsem sparťan, klokanům jsem remízu přál, za bezchybný výkon směrem dozadu si ji zasloužili. Vše nakonec rozhodl jediný gól a hodně nešťastný moment, po kterém následovaly protesty domácích hráčů i realizačního týmu. Rozhodčí je nevyslyšel, branku neodvolal a sparťané se mohli radovat z nejtěsnější možné výhry. Pojďme se na inkriminovaný moment podívat trochu podrobněji.
Běžela třiaosmdesátá minuta malého pražského derby mezi Bohemians a Spartou. Hosté měli v zápase navrch, ovšem pevný blok zelenobílých se jim nedařilo překonat, dokonce si nevytvořili jedinou vskutku gólovou šanci. Dočkal dostal pas do šestnáctky, praporek hlavního rozhodčího letěl ihned nahoru, někteří z domácích hráčů přestali hrát, hlavní sudí ale nezapískal a Tetteh záhy dopravil balon do sítě. Ofsajd? Nikoliv, po konzultaci s videorozhodčím byl gól uznán - správně uznán.
To, co následovalo, nebylo hodno ani vesnického fotbalu, natož české nejvyšší soutěže. Pochopitelně, pomezní sudí Kotík chyboval, o tom žádná. Hlavní sudí Proske ale ne, což bylo pro tento okamžik stěžejní - od toho je hlavním sudím, od toho má na hřišti hlavní slovo. Mně samotnému vštěpovali od mládežnických let ve všech vesnických klubech, kterými jsem prošel, základní pravidlo: "Hraje se, dokud nezapíská rozhodčí." Klokani se tedy mohou zlobit především sami na sebe. Jistě, chyba byla i na straně pomezního rozhodčího, ale celou situaci měli i tak dohrát.
Abyste mě nepochopili špatně, rozčarování domácích se nedivím. Emoce k fotbalu patří, jenže to, co se dělo v Ďolíčku v posledních minutách a po konci zápasu, bylo hodně za hranou. Je jasné, že hráči Bohemians cítili křivku a obořili se na rozhodčího, ale aby si kupříkladu Daniel Köstl stoupl jen kousek od čtvrté rozhodčí Adámkové a zasypal ji z očí do očí těmi nejsprostšími nadávkami, to je prostě moc. Jakou nesla čtvrtá rozhodčí na tomto momentu vinu? Žádnou.
Nevím, kolik z protestů se dostalo do televizního vysílání, ale vzhledem k mé pozici na komentátorském stanovišti se mi podobných výjevů naskytlo několik. Nejsem blázen, vím, že fotbal není šachová partie, nebo čajový dýchánek, ovšem všechno má nějaké meze a ty hráči Bohemians z mého pohledu v sobotu jednoznačně překročili.
Rozhořčení na místě jistě bylo, ale pustit ven emoce v takovéto míře prostě ne, a to znovu připomínám, že se mohou klokani zlobit především sami na sebe, stačilo, aby nepřestali po signalizaci pomezního hrát, což koneckonců v pozápasovém rozhovoru uznal i kapitán Josef Jindřišek.
