Na jedné straně nefalšovaná radost českých mladíků, na straně druhé obrovské zklamání ve tváři Finů. Člověku bylo při závěrečném vyhlašování a následné české hymně Seveřanů skoro líto, v klíčovém čtvrtfinále totiž byli tím lepším týmem. Těsná výhra s velkou porcí štěstí, nechť je pro mančaft kolem Filipa Pešána varováním. Aby z vítězné euforie nepřišel o to tvrdší pád.
Zápasy Čechů s Finy bývají vždy padesát na padesát, trochu sázkařská loterie, která nemá jasného favorita. Že to tak nejspíš bude i s nastupující generací ukázalo čtvrtfinále na mistrovství světa dvacítek. Mladíci na obou stranách předvedli parádní přetahovanou, drama vrcholící samostatnými nájezdy.
Na samém konci se radovali Češi, jenže vůbec to tak nemuselo být. Střelecká aktivita i parádní ofenziva, kterou se mohli chlubit po celý turnaj šla do pozadí, Seveřané své soupeře jasně přestříleli. Velkou porci trenérského talentu ukázal kouč Filip Pešán, který tři minuty před koncem odvolal fantasticky chytajícího brankáře Josefa Kořenáře. "Copak se zbláznil?" řekl si nejeden český fanoušek. Jenže za pár vteřin už mohl poslat ke kouči omluvu, bláznivý tah se ukázal být geniálním. Češi vyrovnali a skóre 3:3 udrželi až do hvizdu oznamující konec základní hrací doby.
V prodloužení dělal devatenáctiletý brankář doslova psí kusy, aby šance Finů vychytal, přesto měli čeští mladíci namále. Téměř celou desetiminutovku byli pod tlakem, ostatně stejně jako po většinu zápasu. A tak si vybrali svou porci štěstí, do konce prodloužení neinkasovali a mohli přijít na řadu divácky oblíbené samostatné nájezdy. Na Seveřany dolehla nervozita, možná z frustrace z Kořenáře, který předváděl výkon jako z jiné planety. A prohráli. Radost, kterou pak na ledě předvedli čeští hokejisté, zahřála u srdce každého hokejového fandu.
Nohama zpět na zem
Dalo by se říci, že mladíci mají splněno. Hranici mezi úspěchem a neúspěchem většinou ukazuje právě čtvrtfinálové utkání, kde Češi ukázali své kvality. Ale také své slabiny. Pešánova parta disponuje skvělou střelbou. Zadina či Reichel dostáli jmen svých slavných otců a pálí jim to jedna radost. Jistota se ukázala být i v brance, díky bohu za Kořenáře. Nicméně kupící se nepřesnosti v obraně a častá vyloučení jsou chyby, které mužstvo jako Kanada bude trestat.
Země javorového listu doposud klopýtla jen jednou, jinak poráží soupeře rozdílem několika tříd. A utkání, ve kterém těsně prohrála, snad ani nejde považovat za prohru v pravém slova smyslu. Proti USA nastoupili Kanaďané pod širým nebem, nicméně zápas dokoukal jen velmi trpělivý divák. Husté sněžení komplikovalo hru, puk neklouzal, hra byla přerušována pro úklid sněhu, hráči zatím mrzli na lavičce. Těžko říci, zda prohra v takových podmínkách může ukázat něco z kvalit soupeře.
Podstatné je zůstat nohama na zemi, nenechat si soupeře přerůst přes hlavu, nezaleknout se týmu, který je hokejově jedním z nejlepších a vyvarovat se zbytečných vyloučení. Pak by mohla být cesta za medailí otevřenou. Po třinácti letech by to bylo nádherné vítězství.
