Jeďte do Nigérie. Je rozdělena na 36 podstátů. Zkuste se v každém z nich zastavit. A zeptejte se místních, jakého českého fotbalistu znají. Pokračujte do Pchjongjangu. Ptejte se na to samé (vyhněte se diskusím o velikosti Kimova mozku a dalších orgánů). Pak to zkuste v Dillí. Sydney. Biškeku (hlavní město Kyrgyzstánu). Odpověď bude pořád stejná: Pavel Nedved.
Vodka, pivo, holky. Ne. Místo toho posilovna, běh, posilovna, běh, střílení, běh, běh... Tak vypadala adolescentní léta chlapíka, jehož dres teď nosí klučíci a muži na obou polokoulích, na všech kontinentech.
Makal. Nedvěd kašlal na volání divočiny, všechno dal do fotbalu. Celé své tělo, celý svůj život. Nechci být pateticky sentimentální. Ale... vlastně budu.
Český národ ho nějak nemá rád, přijde mi. Je to asi proto, že na Apeninském poloostrově Nedvěd tak trochu „zitalovitěl". Má takový divný fetiš dávat si jméno, kam to jde; takže obléká sako Nedved, hodinky Nedved, pásek Nedved... Tamější fotbalové prostředí ho utvořilo dle místních dogmat.
Z mistra střely se prostě musel stát extravagantní manekýn, co na hřišti občas předvádí vrcholné modlící eskapády. Primadona. Často mu čeští fanoušci tak říkají.
Ale ať si tyhle žvásty vezme čert do pekla a uvaří je v kotli jménem Závist. Pavel Nedvěd, to je především nejlepší český fotbalista všech dob.
V Laziu byl králem, v Juventusu pak plnohodnotně, možná ještě lépe, nahradil velkého francouzského génia Zinedina Zidana, jenž odešel do Realu Madrid. Už v roce 1997 byl zvolen nejlepším cizincem Serie A, o pět let později dokázal vyhrát ohromně prestižní Zlatý míč, celkem tři italské tituly.
Českou reprezentaci vedl k úspěchům - jeho zlatavá hříva byla symbolem silné generace okolo Poborského, Šmicera, Kollera... Jen škoda, že to tenkrát nevyšlo v Portugalsku na Euru. Tam byl Nedvěd i celý český fotbal na totálním vrcholu.
František Straka, reprezentační trenér, navrhuje, ať je jeho dres s číslem 11 vyřazen a glorifikován, kanonizován. Možná by to ale spíše chtělo, aby Nedvěd, konkrétně jeho specifický duch, v národním týmu zůstal - či se spíše navrátil. Aby typicky disciplinovaná pokora a také vůle vítězit sloužily jako vodítko, jako řád, norma.
Jinak to dopadne tak, že až za deset let, kdy se ocitnete na poznávacím výletě v Biškeku, na trhu v Dillí či ve vězení v Pchjongjangu, budou vám místní rozpačitě říkat: „Český fotbal? Á, jasné, Pavel Nedved, ten byl dobrý. A ze současnosti?... No... vlastně... ehm... Pavel Nedved."
Foto: ČTK
