Když v Číně prší...

Celý týden chválím čínskou organizaci olympijských her. Ale už nebudu. A může za to jediná, ale pro české novináře velice důležitá střecha.

Také jste si užili nádherné a hlavně bezchybné představení Davida Kosteleckého ve finále trapu? Já taky. Ale mohlo to být daleko lepší, kdyby nepršelo. Čínští stavitelé, tedy alespoň ti, kteří pracovali na pekingské střelnici, totiž s deštěm moc nepočítali.

Ne že by nepostavili střechu. Je krásná, dřevená a moderní. Ale bohužel také děravá jak cedník. Najít suché místo je nemožné.

„Jak tu mám pracovat?" ptám se čínského dobrovolníka, který zmoklý postává uprostřed tribuny. „Tady prší." Jen se usměje a podá mi pláštěnku. Chvíli ho podezírám, že si dělá srandu...

„A co můj počítač?" ptám se. Číňan vytahuje druhou pláštěnku. Můj pohled ho ale ihned přesvědčuje, že tenhle nápad nebyl nejlepší. Proto vytahuje další. Stoly, u kterých bychom měli sedět, jsou přikryty tlustým igelitem. Dobrovolník nabízí, že můžeme pracovat pod nimi.

„Ty vole, to se nedá," rozčiluje se kolega z rozhlasu zkoušející Číňanův nápad. „Si to zkus sám," volá na mě.

Strčím hlavu pod plachtu a musím mu dát za pravdu. Pekingský vzduch je skrz pryž ještě méně snesitelný než normálně. Chce se mi zvracet. Opravdu to nejde.

Vzdávám to a navlíkáme pláštěnky, tenhle závod bude hodně mokrý. Kosteleckého výkon ale chmury rozhání.

Na druhou stranu musím říct, že ani pořadatelé to s českými novináři nemají občas lehké. Když skončilo finále, přesouvala se celá banda českých „švihadel" k ceremoniálu do vedlejší budovy, a protože přijelo jen jedno vozítko, jeli jsme všichni. Co na tom, že je konstruované pro osm lidí a nás bylo čtrnáct.

Komentátor Michal Dusík z České televize vlál půlkou těla ven z vozu. Na korbě pro zavazadla jeli další tři redaktoři. Číňan se sice snaží protestovat, že je to proti předpisům, pak ale kapituluje a uhání se zvláštním nákladem na místo určení. A nám prší na hlavu...

Foto: Robert Sedmík