Olympijské naděje
Nesmíme jít proti sobě. Náš jachting je souhra, říká nadějné duo

Jachting není v Česku nejrozšířenějším sportem. To se rozhodly změnit dvě mladé dámy. Pětadvacetiletá Dominika Vaďurová a devatenáctiletá Sára Tkadlecová se staly členkami reprezentačního družstva Českého svazu jachtingu a jejich cílem není nic menšího než účast na olympijských hrách v Tokiu roku 2020.

Máte rády vodu a vítr, proto právě jachting?
Dominika Vaďurová: Narodila jsem se do jachtařské rodiny. Děda zakládal jachtařský klub, otec celý život závodil a já s mamkou všude cestovala s ním. V šesti letech jsem začala závodit na lodi i já, otec skončil a věnoval se mně.
Sára Tkadlecová: Mám to podobně. Táta taky závodil a k jachtaření mě přivedl. I já začínala v šesti letech, v dětské lodní třídě.

Jak jachtaří šestileté děti?
Sára: Děti můžou začít na dvouposádkové lodní třídě, v mém případě to byl Cadet, kde jezdí se starším, třeba dvanáctiletým juniorem. Ten mladšího všechno učí a postupně mu ukazuje, jak to na lodi funguje. Samozřejmě s trenérem, který je doprovází na motorovém člunu. Anebo lze jako u Domči začít na jednoposádkové lodi.
Dominika: Já začínala na Optimistu. Je to menší loď, ježdění je více individuální, dítě se musí spoléhat především samo na sebe. Lodě se stále vyvíjejí a je možné si vybrat z více typů, ale princip je stejný, buď je pro jednoho, nebo pro dva závodníky.

Co vás na jachtingu baví?
Sára: Když jsem byla mladší, hodně mě bavila parta lidí, se níž jsme jezdili na soustředění a závody. Trénovali jsme, vzájemně se učili a taky si společně užívali volný čas. Baví mě i sama loď - stoupající adrenalin, když začíná foukat vítr... A i fakt, že je pořád co zlepšovat. S postupujícím věkem a zkušenostmi přecházíte na větší lodě, s větší plochou plachet, které jezdí rychleji. Až se dostanete třeba na loď 49erFX, na které závodí ženské posádky na olympiádě. Na té teď jezdíme s Dominikou. Ale pocit, že už umím všechno, nepřijde - podmínky nikdy nejsou stejné. Pořád zažíváme něco nového, to se mi na jachtaření líbí.
Dominika: Souhlasím. Stále je co zlepšovat, vždy se dá najít něco nového v technice i taktice jízdy. Pro mě je to i únik - když jsem na vodě, je loď jediná věc, na kterou se soustředím. V tu chvíli je celý můj svět. Že jsem něco řešila na břehu, je pryč... Na lodi jsme my dvě, kolem voda, vítr, vlny, a to je vše.

Kde a jak jste se vy dvě poznaly?
Dominika: Trochu neobvykle. Já pocházím ze Slovenska... Na lodi 49erFX jsem jezdila rok a půl s bývalou parťačkou, ale potom jsme se rozdělily. Asi rok jsem hledala vhodného parťáka, než nám naši čeští kamarádi jachtaři řekli o Sáře. Pak už to šlo rychle. Napsala jsem jí, co dělá o víkendu, a potkaly jsme se v Itálii na jezeře Lago di Garda při tréninku. To byl podzim 2016. Na začátku dalšího roku jsme si řekly, že spolu začneme trénovat a vyzkoušíme první společné závody. Od té doby jsme spolu.

Přibližte své úkoly na lodi...
Sára: Na dvouposádkové lodi jsou dvě pozice: kormidelník, který rozhoduje, kam loď pojede, a kosatník - to jsem já. Na starosti mám ovládání hlavní plachty a taky spinakru - třetí plachty na zadní vítr. Domča zařizuje, kam pojedeme, ale na všem se domlouváme. Nerozhoduje direktivně: "Takhle to bude!" O všem spolu mluvíme.
Dominika: Náš jachting je souhra. Sářinou úlohou je, aby loď plula rychle a rovně, ale kormidlo musí být v součinnosti s plachtou. Nemůžeme jít proti sobě. Úspěch je v synchronizaci.

Nechtěly jste se někdy prohodit?
Sára: Teď už určitě ne, jezdíme spolu rok a půl a jsme takto sehrané.
Dominika: Hlavně já nejsem fyzicky stavěná na to, abych byla kosatník.
Sára: Kosatník musí mít větší fyzickou sílu a je potřeba, aby byl i vyšší. Domča je drobnější, menší, proto je kormidelnice. Já navíc kosatnicí být chtěla! Šest let v juniorech jsem jezdila jako kormidelnice, chtěla jsem změnu.

Je ovládání lodi hodně fyzicky náročné?
Dominika: Pro Sáru velmi. (smích)
Sára: Loď 49erFX je na fyzičku dost těžká. Je potřeba vytrvalost i síla. Jedna rozjížďka trvá dvacet až čtyřicet minut, podle toho, jak hodně fouká a jak je postavená trať. My tu zhruba půlhodinu musíme být stoprocentně koncentrované. Závod v okruhovém jachtingu se skládá třeba z patnácti rozjížděk, které odjedeme během čtyř až šesti dnů.
Dominika: Při rozjížďce nejde přemýšlet, že nás něco bolí. Podstatou je taktické rozhodování. Zároveň jsme de facto takové gymnastky na vodě - musíme být rychlé a mrštné. Hlavně Sára.

Nehrozí při jachtingu zranění?
Dominika: Asi jako v každém sportu.
Sára: Riziko určitě je. Když začne víc foukat a jsou vlny, člověk se necítí bezpečně, pak jsou nutné helmy.
Dominika: Čím lépe loď ovládáte, tím se riziko snižuje, ale nikdy nevíte, jaká přijde další vlna. Může vás smést z lodi nebo ji poryv větru celou převrátí.

Proč jste si vybraly zrovna třídu 49erFX?
Dominika: Už jsem na té lodi závodila a nabídla jsem ji i Sáře. Naším cílem je kvalifikovat Českou republiku na olympijské hry v Tokiu a 49erFX je jedna ze dvou dvouposádkových lodí pro ženy, na které se tam bude závodit.
Sára: Když se mi Dominika ozvala, zrovna jsem končila s juniorskou třídou 29er, která je přípravou na 49er. Nabídka přišla ve správný čas, šla jsem do ní.

Prioritou jsou olympijské hry v roce 2020. Co obnáší cesta do Tokia?
Dominika: Všechno... Lidé si někdy myslí, že jedeme na týden k vodě, dopoledne si zajezdíme na lodi a odpoledne máme volno. Omyl, je to práce každý den. Věnujeme se nejen přípravě na vodě, ale i kondiční přípravě v tělocvičně, důležitá je strava... Plánujeme tréninky, sháníme trenéry nebo materiál, hledáme sponzory a peníze na zaplacení všeho. Točí se kolem toho celé naše životy. S tréninky a závody je spojená poměrně složitá logistika, vše se odehrává v zahraničí.

Daří se shánět sponzory?
Dominika: Teď se tomu hodně věnujeme. Dostaly jsme příspěvek od Českého svazu jachtingu, ale ten zdaleka nepokryje všechny náklady na sezonu - na tréninky, závody i materiální vybavení. Navazujeme kontakty, oslovujeme firmy, ale je to těžké. Nové plachty jsme si pořídily díky firmě Reinvest, kondiční tréninky nám zajišťuje Health & Performance a fyzioterapeut Jakub Kmeťko, teplé oblečení máme od firmy Norský svetr, která prodává termoprádlo Brynje of Norway... Na všechno ostatní jsou rodiče, kteří si například na koupi nové lodě půjčili.
Sára: V Čechách jachting nepatří k masově rozšířeným sportům, přece jen nám chybí moře. U juniorů to tolik nevadí, ale pokud se tomuto sportu chcete věnovat na vrcholové úrovni, je třeba trénovat a závodit v zahraničí. U nás zvolna přibývá lidí, kteří se věnují námořnímu jachtingu, pořizují si vlastní lodě a získávají k tomu sportu lásku. A právě ti by mohli být ochotni podporovat i olympijskou úroveň, alespoň v zahraničí to funguje. I proto chceme rozšířit povědomí a přitáhnout větší pozornost. Je to výborný sport. (úsměv)

Kolik závodění stojí? 
Dominika: Pouze loď 800 tisíc korun. Náklady na tréninky a závody jsou okolo milionu za sezonu. A to je ještě poměrně úsporná varianta.
Sára: Největší položkou rozpočtu je asi trenér.
Dominika: Určitě! Loni se nám podařilo trénovat po většinu sezony se švýcarskou posádkou, s níž jsme se o náklady na trenéra podělily.
Sára: Trenérů máme více. Jedním z nich je Brit Ian Barker, který získal stříbro na OH v Sydney 2000 a na olympiádě v Riu 2016 trénoval irský tým.

Jaké jsou vaše olympijské cíle?
Dominika: Naším cílem je splnit v nadcházející sezoně kvalifikační podmínky. Příležitost přijde koncem roku na mistrovství světa, které se bude konat na Novém Zélandu.
Sára: K listopadovému šampionátu směřuje veškerá příprava, to bude vrchol naší závodní sezony 2019.

Dominiko, vy jste kvůli možnosti reprezentovat Česko žádala o české občanství. Povedlo se?
Dominika: Ano, už ho mám. Musela jsem žádat o výjimku i Mezinárodní olympijský výbor, protože jsem ještě tři roky před olympiádou reprezentovala Slovensko. MOV mi ji udělil, takže už bez omezení reprezentuji Českou republiku.

Neuvažovaly jste, že by naopak Sára požádala o slovenské občanství a závodily jste za Slovensko?
Sára: Od začátku nás podporovaly Český svaz jachtingu a česká jachtařská komunita, bylo jasné, že pokud se rozhodneme závodit spolu a usilovat o kvalifikaci, bude to za Českou republiku.

U nás ani na Slovensku moře není. Kde se odehrává příprava?
Dominika: Zhruba dvacet dní do měsíce jsme v zahraničí. Snažíme se, aby logistika byla co nejméně náročná, proto se do jedné tréninkové lokality vracíme vícekrát. Dodávkou s přívěsem dovezeme loď a motorový člun pro trenéra. To vše necháme v loděnici a létáme tam a zpět. Po čase zase vše přesuneme jinam, to souvisí s tím, kde se konají závody. Trénujeme v místech, kde pak závodíme, abychom poznaly místní podmínky, směry větru, proudy...

Máte oblíbenou tréninkovou destinaci?
Sára: Naposledy jsme byly na Sardinii do Cagliari, kam Domča s trenérem odvezly loď a já tam přiletěla. Zůstaly jsme tam do prosince. Od února se přesuneme na Mallorcu, kde se na přelomu března a dubna jede první závod Trofeo Princesa Sofia. Pak to bude francouzské Hyères, německý Kiel a další místa, kde se konají závody světového a evropského poháru. Na podzim už nejsou závody, jenom trénujeme a nejvíc času trávíme na našem oblíbeném Lago di Garda v Itálii.

Což je odpověď na otázku, co jachtaři dělají v zimě...
Dominika: Ano. Přesouvají se na jih. (smích)
Sára: Do teplých krajin.
Dominika: Jako stěhovaví ptáci, v zimě míříme na jih a v létě na sever.

Rodiny nebo kamarádi se smířili s tím, že jste pořád pryč?
Sára: Už si zvykli. Se všemi se vídám, když jsem těch pár dnů doma.
Dominika: Pokud to jsou kamarádi, kteří nás znají odmalička, respektují to. A rodiče, jelikož jsou naši největší podporovatelé, to nijak neřeší.

Které země jsou špičkou v jachtařském světě?
Sára: K jachtařským velmocem patří Nový Zéland, Velká Británie, Německo, Dánsko... Přímořské státy. Jachting tam patří k národním sportům, věnuje se mu velká pozornost, závody přenáší televize.
Dominika: Jsou to země, které mají sport na vysoké úrovni obecně. Mají dobře promyšlenou podporu sportovců, tréninkovou přípravu i finanční zajištění. Naopak v Chorvatsku sice mají přístup k moři, ale podpora závodního jachtingu se nedá srovnat třeba s Anglií.
Sára: Většina zemí Evropy se zatím na OH do Tokia v závodech 49erFX nekvalifikovala, bude to ale náročný souboj. Výkonnostní úroveň nejlepších posádek je hodně vyrovnaná. Ti, kdo spolu jezdí třeba od minulého olympijského cyklu, mají spoustu zkušeností a naježděných hodin, ale nové týmy jako my je rychle dohánějí - hodně trénují a jejich zlepšení je viditelnější. Za rok se toho může stát mnoho.

Trávíte spolu hodně času. Dostavuje se ponorková nemoc?
Sára: Od února loňského roku spolu trávíme většinu času - nevidíme se třeba jen tři dny v měsíci. Trochu jsem očekávala, že přijde větší krize, ale zatím nic. Stane se nám, že se pohádáme, ale stačí hodina a zase je vše v pohodě.
Dominika: Nemůžeme si dovolit nebýt naladěné na stejnou vlnu, to se odrazí na výkonu. Musíme být pořád synchronizované. Řekla bych, že je to těžší než manželství, trávíme spolu 24 hodin denně, zdaleka nejen na lodi. Samozřejmě si každá musíme najít chvíli jen pro sebe, být tolerantní a respektovat se.
Sára: Kdybychom si nesedly, nefungovalo by to. A ani jednu by to nebavilo.

Potkáváte se, i když máte volno?
Sára: Nedávno s námi Domča byla na rodinném víkendu na Šumavě. (smích) Máme i společné mimojachtařské aktivity.

Měly jste nebo máte sportovní vzory?
Dominika: Když jsem byla malá, vzhlížela jsem ke starším dětem ve stylu: "Ten je skvělej, takhle chci taky umět ovládat loď!" V současnosti nemám vzor v konkrétním člověku, ale ve stylu. Styly jsou různé - třeba Dánové jezdí jinak než Angličané, i přístup je jiný. Odráží se to i na výsledcích. Mně se líbí holandský styl: nebýt extra úžasný, ale dlouhodobě se držet v desítce nejlepších a nemít výkyvy formy. Vyplácí se - Holanďanky vyhrály mistrovství světa.
Sára: Sportovní vzory jsem neměla. Když byla Lenka Šmídová stříbrná na olympiádě v Athénách, byla to obrovská událost. Závodnice ze země bez moře dokázala, že lze uspět. To mi bylo pět let a o jachtingu jsem toho moc nevěděla.
Dominika: Ale inspirovalo nás to. Jedním z našich cílů je dokázat, že i když pocházíme ze země bez moře, neznamená to, že nemůžeme uspět. Nedávno byly vicemistryněmi světa Rakušanky. Taky nemají moře.

A když netrénujete, nezávodíte, co děláte?
Sára: Jsem v maturitním ročníku na osmiletém gymplu, musím hodně času věnovat škole. Taky mám fenku novoskotského retrívra Almu, se kterou závodíme v agility. Ráda hraju na klavír, scházím se s kamarády, mám za sebou první jízdy v autoškole... A když nejsme na lodi, máme kondiční tréninky. Ty zaberou všechen čas. 
Dominika: Já už dávno nejsem tak aktivní jako Sára. (smích) Nedávno jsem ukončila magisterské studium, takže mám po škole. Snažím se trávit čas i s rodinou, navíc jsem stále na cestě mezi Prahou a Bratislavou. Věnuju čas všemu okolo lodi, jsem taková manažerka. Beru to jako svou práci a jsem s ní spokojená.

Co jste studovala?
Dominika: Sportovní management na univerzitě v Dánsku.

Vy, Sáro, chcete po maturitě také dál studovat?
Sára: Podám přihlášku na vysokou školu. Do prváku bych ale měla nastoupit v době, kdy bude vrcholit příprava na listopadové mistrovství světa. Uvidím, jestli se mi podaří dohodnout se na individuálním plánu, nebo si dám od školy rok pauzu.