Vystupuji z lanovky, popadnu lyže a mířím k startovací budce, z níž se každý rok vydávají na trať čtyři desítky šílenců. Chystám se splnit si sen a sjet nejbrutálnější sjezdovku Světového poháru v alpském lyžování. Pokorným slalomovým obloukem.
Lanovka vás na vrcholu Hahnenkammu vyplivne zhruba sto metrů pod startovací boudou. Protože nechci nic ošidit, šlapu nahoru. Budka je sice zavřená, zato cedule na ní umístěná nabízí výčet držitelů traťových rekordů. Ten aktuální je už z roku 1997 a drží ho Rakušan Fritz Strobl. Více než tříkilometrovou sjezdovku Streif pokořil za minutu a jednapadesát vteřin. Mně to bude trvat tak patnáct minut.
| Hahnenkamm v číslech: |
|
1712 metrů - je vysoká hora Hahnenkamm nad tyrolským městem Kitzbühel |
No nic, připnu lyže a jdu na to. Mířím k nejstrmějšímu úseku trati - Mausefalle. Na hraně, která závodníky běžně hází 80 metrů daleko, se zastavím a přemýšlím jak dál. Kopec s pětaosmdesátiprocentním sklonem jsem dosud nejel. Hrany mám ostré, nemám se čeho bát. Jedu. Podložka je ještě upravená, závodilo se tu teprve před týdnem. Zpod sněhu prosvítají modré orientační čáry.
Jako Cuche
Projíždím vlastně stejnou stopou jako pětinásobný vítěz Hahnenkammu Didier Cuche. Nakrátko mi probleskne hlavou, že bych si měl schovat trochu toho sněhu na památku. Pak ale usoudím, že bude lepší nemyslet na blbosti a raději se soustředit, abych se nezabil. Do tvrdého svahu vykrajuji oblouky, až se probojuji k nejklidnější pasáži trati - Brückenschussu. Necelý kilometr dlouhá rovinka mi dovolí nasadit sjezdový postoj. Normálně se tu jezdí stovkou, ale to se mě netýká.
Po chvíli je třeba opět přejít do plného nasazení, blíží se zlom na Alte Schneise a pak Seidlalmsprung. Jsem už za polovinou, jazyk mám na vestě, stehna mě pálí. U hospody pana Seidla si chvíli odpočinu. Fotím, rozhlížím se a dumám, jak naložím s hranou Hausbergu a cílovým šusem, jímž ti největší borci sviští bezmála stočtyřicetikilometrovou rychlostí.
Vydávám se znovu na trať. Následuje poměrně mírná pasáž, něco jako klid před bouří. Hausbergkante je tu a pod ní podobná propast jako nahoře u Mausefalle. Pro závodníky je však toto místo daleko obtížnější. Mají už v nohách 90 sekund těžkého boje se sjezdovkou a na Hausberg musejí najíždět tak, aby po šedesátimetrovém letu vzduchem mohli zatočit vlevo na nepříjemný traverz. Strašidelnost této části trati dokládá scénka, jíž jsem svědkem. Dvě rolby propojené ocelovým lanem se snaží sjezdovku pod Hausbergem upravit. Jedna stojí nahoře na hraně a druhou spouští dolů jako jojo.
Nenechat tam koleno
Cíl mám na dohled, a tak se naposledy rozjíždím. Sekám ze všech sil co nejkratší oblouky, protože přímo pode mnou, kde při závodě bývají záchranné sítě, není nic než les. Nechci skončit jako Walchhofer nebo Svindal, kteří tady "nechali" koleno. Navíc musím po téhle sněhové střeše traverzovat, takže moje pravá noha pomalu odumírá.
Už mi zbývá jen cílový sešup a poslední skok. No, skok. Dnes už je to spíše takový hrbolek, na kterém se do vzduchu skoro nikdo nevznese. Před pár lety se na cílovém skoku těžce zranili dva sjezdaři a poté přišla nucená úprava. Pryč jsou doby, kdy tady Kristian Ghedina předváděl roznožku.
Mám to za sebou. Hahnenkamm je pro sjezdaře něco jako pro tenisty Wimbledon. Kdo tu jednou zvítězí, stává se nesmrtelným. Když tu vyhraje Rakušan, má celkem velkou šanci stát se sportovcem roku. Takovou slávu tu místní zažili naposled před třemi lety. Dodnes se ale vzpamatovávají z roku 2012, kdy slavný Hahnenkamm potřetí za sebou ovládl Švýcar Didier Cuche. Nakonec je to celkem jedno. Hold si zaslouží každý, kdo se na start nejtěžšího závodu v seriálu Světového poháru postaví. Protože tady jde skutečně o život.
