Let Apolla 11 slovy Armstronga, Aldrina a Collinse

Před čtyřiceti lety, 16. července 1969 v 9.32 místního času, odstartovalo z mysu Canaveral Apollo 11. O čtyři dny později se první lidé procházeli po měsíčním povrchu. Průběh mise připomínáme ukázkami z komunikace posádky Apolla s řídícím střediskem v Houstonu a pozdějšími vzpomínkami astronautů.

Na palubě Apolla 11 byli velitel Neil Armstrong, pilot lunárního modulu Eagle (Orel) Edwin „Buzz" Aldrin a pilot velitelského modulu Columbia Michael Collins. Armstrong s Aldrinem přistáli s Eaglem na Měsíci, zatímco Collins zůstal ve velitelském modulu na oběžné dráze. Právě tento nejméně slavný člen posádky prokázal největší smysl pro humor i pro dramatičnost vyprávění.

Mys Canaveral, start

Columbii a Eagle vynesla na oběžnou dráhu raketa Saturn V. Michael Collins později popsal své pocity při startu:

„Cítíme to divoké zvíře pod námi. Třese se, rachotí a burácí. Hází s námi ze strany na stranu, křečovitě se zmítáme v popruzích. Jako když nervózní žena řídí široké auto úzkou uličkou z kopce a já jen doufám, že ví, kam jede. Protože v prvních deseti sekundách jsme hrozivě blízko naší 'pupeční' věži."

ČTĚTE TAKÉ: Web nabídne „přímý přenos" Apolla 11 po čtyřiceti letech

Let Apolla 11 však mohl při troše smůly skončit dříve, než začal. Alespoň podle Collinsovy vzpomínky na chvíle těsně před startem:

„Nejdůležitější ovladač je hned vedle Neilova levého kolena. Je to záchranná páka. Kdyby jí Neil pootočil, tři rakety nad našimi hlavami by odtrhly velitelský modul od servisního modulu a katapultovaly by nás mimo nebezpečí. Má být použita pouze v extrémních případech. Neil má na levé noze objemnou kapsu a vypadá to, že pokud mírně pohne nohou, o páku zavadí. Rychle ho na to upozorňuji a on popadne kapsu a přetáčí ji tak daleko na vnitřní stranu stehna, jak to jenom jde. Ale stále se nám to nezdá dost bezpečné. Panebože, umím si představit ty novinové titulky: Měsíční střela spadla do oceánu. 'Chyba posádky,' oznámili vedoucí programu. Poslední Armstrongovo slovo před zážehem záchranných raket bylo: jejda!"

K Měsíci

Po jednom a půl obletu kolem Země nasměroval třetí stupeň rakety Columbii s Eaglem k Měsíci. Cestou musel Collins kosmickou loď otočit o 180 stupňů a spojit ji s lunárním modulem.

Na oběžnou dráhu kolem měsíce se Apollo dostalo 19. července, necelých 76 hodin po startu. Na Collinse udělal Měsíc silný dojem: „Měsíc, jak jsem ho znal celý svůj život, ten dvourozměrný malý žlutý kotouč na obloze, někam zmizel. Nahradil ho nejneobyčejnější kulovitý objekt, jaký jsem kdy viděl. Je obrovský, zcela zaplňuje okno. A je trojrozměrný. Vyvaluje proti nám své břicho tak blízko, až se mi zdá, že kdybych natáhl ruku, dotkl bych se ho."

Eagle se odděluje

Lunární modul se od kosmické lodi oddělil 20. července, 100 hodin a 12 minut po startu. Na palubě Columbie zůstal pouze Collins:

„Eagle rozhodně nepřipomíná orla," naráží na jméno lunárního modulu. „Je to ten nejpodivnější stroj, jaký se kdy objevil na obloze. Letí tu s nohama nešikovně trčícíma z těla, které postrádá symetrii i půvab. Ujišťuji se, že všechny čtyři přistávací nohy jsou ve správné poloze, sděluji to do Eaglu a pak trochu lžu: 'Myslím, že máte opravdu krásnou mašinu, i když je vzhůru nohama.'
'Sám jsi vzhůru nohama,' odsekává mi Neil.
'OK, Eagle. Dávejte na sebe pozor, chlapci.'
'Uvidíme se později,' odpovídá mi Neil. Doufám, že má pravdu."

Přistání na Měsíci

Sestup lunárního modulu k povrchu Měsíce neprobíhal bez problémů. Palubní počítač několikrát hlásil chybu, ale řídící středisko Armstronga s Aldrinem ujistilo, že nejde o nic vážného. Astronauti dlouho nemohli najít vhodné místo k přistání, Houston nervózně hlásil, že zbývá palivo na posledních třicet sekund. Když Eagle konečně dosedl na povrch Měsíce, odehrál se následující dialog:

Eagle: „Houstone, tady základna Tranquility. Eagle přistál!" (Eagle přistál v Moři klidu, anglicky Sea of Tranquility, pozn. red.)
Houston: „Rozumím, Tranquility. Zaznamenali jsme přistání. Pár chlapců tady kvůli vám pěkně zmodralo. Konečně jsme si oddechli. Mnohokrát díky."
Eagle: „Díky... Mohlo to vypadat jako velice dlouhá závěrečná fáze. Automatické zaměřování nás neslo přímo do kráteru velikosti fotbalového hřiště. A ve vzdálenosti jednoho nebo dvou průměrů toho kráteru byla pěkná spousta kamenů a skalisek. Situace vyžadovala ručně řízený let nad kamenitou oblastí, abychom našli použitelnou plochu."
Houston: „Rozumím. Odsud to vypadalo nádherně, Tranquility. Končím."
Eagle: „Kolem nás to vypadá jako sbírka všech možných tvarů, úhlů, zrnitosti, našli byste tu všechny druhy kamenů."
Houston: „Rozumím, Tranquility. Vězte, že v tomto sále je spousta usmívajících se tváří. A po celém světě zrovna tak."
Eagle: "Dvě z nich jsou také tady nahoře."
Collins: „A nezapomeňte na jednu ve velitelském modulu!"

Na povrchu

Neil Armstrong vstoupil na povrch Měsíce 109 hodin a 24 minut po startu - 21. července 1969 ve 3 hodiny, 56 minut a 21 sekund středoevropského času. Tehdy z Armstrongových úst zazněl nejslavnější výrok dosavadní historie dobývání vesmíru: „Je to malý krok pro člověka... a velký skok pro lidstvo."

Aldrin Armstronga brzy následoval: „Za méně než patnáct minut jsem se neohrabaně vysoukal z výstupního otvoru na povrch, abych se přidal k Neilovi, který měl jako každý správný turista připraven fotoaparát, aby zvěčnil můj příchod."

Jak Aldrin později vzpomínal, neuvědomili si jednu ne sice zásadní, přesto politováníhodnou skutečnost: „Fotoaparát měl u sebe téměř pořád Neil, takže na většině snímků z Měsíce jsem já. Až po návratu na Zemi jsme zjistili, že máme jen pár Neilových snímků. Je to asi moje chyba, ale tohle jsme při tréninku nikdy nenacvičovali."

Dvojice astronautů pořídila snímky povrchu, provedla několik vědeckých experimentů, vztyčila americkou vlajku a sesbírala přes dvacet kilogramů vzorků. Armstrong by býval na Měsíci zůstal mnohem déle: „Hlavní potíž byla, že jsme měli příliš málo času na nejrozmanitější věci, kterým bychom se rádi věnovali. Měli jsme stejný problém jako pětiletý kluk v cukrárně."

Vlajka dala astronautům překvapivě zabrat. Vzpomíná Edwin „Buzz" Aldrin:

„Vztyčení vlajky si vyžádalo spolupráci nás obou a málem skončilo katastrofou. Public relations se zjevně musí trénovat stejně jako všechno ostatní. Ke stožáru bylo připevněno malé teleskopické rameno, které mělo vlajku držet roztaženou. Ať jsme se snažili sebevíc, rameno se zcela neroztáhlo, takže vlajka zůstala pomačkaná. Potom k našemu zděšení nešlo stožár zapíchnout dostatečně hluboko, aby stál rovně. Po dlouhém boji jsme ho k tomu přiměli, ale zůstal ve velmi vratké pozici. Děsil jsem se možnosti, že americká vlajka spadne před televizní kamerou do měsíčního prachu."

Originální záběry z pobytu astronautů na povrchu Měsíce.

Zpáteční cesta

Přibližně třináct hodin poté, co astronauti poprvé sestoupili na měsíční povrch, se Eagle vydal na zpáteční cestu ke Columbii. Po necelých čtyřech hodinách letu se oba moduly opět spojily. Vzpomíná Michael Collins: „První se ve spojovacím otvoru objevuje Buzz - s širokým úsměvem na tváři. Popadnu ho a jsem v pokušení dát mu pusu na čelo, jako když otec vítá ztracené dítě. Ale pak si to rozmyslím a v rozpacích mu tisknu ruku."

Poté se kosmická loď vydala zpět k Zemi. Osm dní, tři hodiny a 18 minut po startu velitelský modul bezpečně přistál v oceánu.

Vizualizace celého průběhu mise (s originálními záznamy komunikace astronautů s Houstonem).

Foto: NASA