Malé děti se učí pozorováním a napodobováním chování ostatních lidí. Za člověka jsou přitom ochotny považovat i plechového robota, pokud se jako člověk chová. Demonstroval to pokus s osmnáctiměsíčními batolaty.
Vědce z Washingtonské univerzity zajímalo, podle čeho se děti rozhodují, které objekty ve svém okolí budou považovat za schopné myslet a vnímat. Předpokládali, že vizuální podoba není rozhodující. Navrhli proto jednoduchý pokus, do kterého se zapojilo 64 osmnáctiměsíčních dětí.
Děti seděly na rodičovském klíně a sledovaly, jak vědkyně Rechele Brooksová komunikuje s kovovým robotem. Měl sice hlavu, ruce a nohy, ale lidskou bytost připomínal jen velmi vzdáleně. Brooksová si s ním hrála, robot plnil různé úkoly: na požádání například zamával nebo ukázal, kde má bříško - podobně jako když rodiče trénují schopnosti svých malých dětí.
Brooksová poté z místnosti odešla a vědci sledovali reakci dětí na další chování robota. Když se například podíval na hračku položenou na stole, 80 procent dětí jeho pohled sledovalo. V kontrolní skupině, která předtím robota spatřila pouze jako neživou plechovou věc nereagující na podněty, se stejně zachovalo pouze 19 procent dětí, ostatní robota ignorovaly.
"Jednou ze základních charakteristik lidské bytosti je v dětských očích interakce s jinými lidmi. Sledují chování dospělých a hledají v něm návod k interpretaci pozorovaných jevů. Pokud se k něčemu chováme jako k živé bytosti, budou se tak chovat i ony," shrnul závěry pokusu Andrew Metzoff, hlavní autor článku, který vědci publikovali v časopise Neural Networks.
