Poruchou rozpoznávání tváře trpí podle nejnovějšího výzkumu nejméně dva lidé ze sta, tedy jen v Česku až dvě stě tisíc lidí. Někdo jen hůře rozeznává známé lidi, vážně postižení mají problém určit i vlastní obličej.
Když stojím před zrcadlem na přeplněných dámských toaletách, dělám sama na sebe obličeje, abych poznala, která tvář je moje, přiznává čtyřicetiletá Gaylen Howardová z amerického Boulderu. Patří mezi lidi s vážnou formou poruchy zvané prosopagnosie čili obličejová slepota.
Podle nejnovějšího průzkumu vědců z univerzity v německém Münsteru trpí zhoršenou schopností rozeznávání tváře až 2,47 procenta lidí. Podle autora studie Thomase Grütera dosud nikdo netušil, že prosopagnosie postihuje tolik obyvatel. Mnozí si totiž najdou způsob, jak svou dysfunkci maskovat: poznávají lidi podle oblečení, hlasu nebo gest, nebo jsou prostě milí na všechny okolo, ať jsou jim povědomí nebo ne. Ještě před několika lety proto existovalo jen asi sto zdokumentovaných případů. Dlouho se také myslelo, že porucha vzniká jen po mozkové mrtvici, novější výzkumy však naznačují, že je i dědičná. Podle Grütera je u dítěte obličejově slepého člověka padesátiprocentní riziko, že ho nemoc také postihne.
Američanka Gaylen Howardová se o poruše dočetla v novinách a hned jí bylo jasné, že jí trpí. Kontaktovala Bradleyho Duchaina ze střediska pro výzkum této nemoci a ten otestoval její rodiče i šest sourozenců. Všichni měli podprůměrné výsledky: „Jedné sestře jsem ukázal Elvise Presleyho - a ona myslela, že je to Brooke Shieldsová.“
Své pocity výstižně popsala v New York Times prosopagnosička Heather Sellersová: „Vidím lidské tváře, ale všechny mi připadají stejné. Je to jako dívat se na smečku zlatých retrívrů; někteří vypadají starší, někteří jsou menší nebo větší, ale v podstatě jsou všichni stejní.“
